Historický zaniklý michelský vodní mlýn na Botiči

KAM s Vojtěchem Kašparem za památkami donedávna ukrytými v zemi

V průběhu roku 2015 byly postupně demolovány relikty bývalého michelského mlýna, jehož existence byla písemnými prameny předpokládána již pro období středověku. Ostatně Michle patřila mezi jednu z nejvýznamnějších a nejstarších obcí v okolí pražské sídlištní aglomerace a objevuje se v písemných pramenech již v letech 1185 a 1222, kdy patřila vyšehradské kapitule. Od husitských válek až do roku 1848 byla ve vlastnictví Karlovy Univerzity a výnosy z ní se podílely na vydržování univerzity či jejích kolejí.

Rozsáhlé staveniště bytového domu navázalo na moderní rohový objekt při Michelské ulici a uličky U Michelského mlýna (dříve Libušina), která kopíruje levý břeh Botiče. Ta až do poloviny devadesátých let 20. století připomínala půvab staré Michle s drobnými domečky lemujícími klikatící se komunikaci a zapuštěnými do svahu klesajícímu k potoku. Dnes je již větší část zastavěna moderními bytovými domy, pouze uprostřed je ještě několik stojících solitérů původní zástavby ve špatném stavu. Pokud jdeme od rozsáhlého čtvercového komplexu Michelského (Univerzitního) dvora č. p. 1, situovaného na levém břehu potoka v Michelské ulici, narazíme po levé straně, ještě než se svahy začnou strmě zvedat k Pankráci, na moderní bytový dům v podstatě obrysem kopírující původní zástavbu vodního mlýnu.
Výzkum byl zahájen mohutnou skrývkou recentních navážek, souvisících především s demolicí budov mlýna, a vybráním zásypu zaniklého náhonu, který v podstatě obíhal jižní, západní a část severní dispozice mlýnských budov a na počátku 20. století byl v souvislosti s převodem mlýnského provozu z vody na motorový pohon zasypán. Areál mlýnu (č. p. 24 a 25) byl tedy s několika dalšími objekty (č. p. 29 a Univerzitní dvůr č. p. 1 – původně č. p. 1 a 2) oddělen Botičem a mlýnským náhonem od zbytku vsi.
Stopově byly na ploše nacházeny fragmenty keramických nádob z období doby bronzové, avšak jednalo se o drobné a přemístěné zlomky z vyšších poloh působením svahových pochodů či povodňových vln. V severovýchodní části zkoumané plochy se koncentrovaly raně až vrcholně středověké sídlištní objekty z průběhu 11. až 12. století a středem zkoumané plochy vedla poměrně široká (2,5 až 4 metry) a kameny (křemence a valouny) vyskládaná historická komunikace z tohoto období. Předlokační raně středověké jádro obce se patrně nacházelo v bezprostředním východním sousedství plochy a široká cesta vedla k nějakému neznámému objektu pod svahem, který snad mohl být starším raně středověkým mlýnem, jehož pozůstatky zcela zanikly mladšími stavebními konstrukcemi mlýna či se nacházely západně od zkoumané plochy.
Základová zdiva zdejší nejstarší středověké zástavby byly rovněž odkryty v severovýchodní části areálu, avšak samotnou mlýnici či starší středověký mlýn je nutno opět předpokládat v západní části pozemku. Během výzkumu byly odkryty tři sklepy, z nichž nejstarší pocházel nejspíše z období raného novověku, druhý novověký sklep již stál v roce 1840 a nejmladší byl součástí mlýnice. V ploše zaniklé přízemní obytné budovy mlýna při ulici byla odkryta barokní podlaha (průjezd) tvořená částečně starými mlýnskými kameny.
Etymologický původ názvu obce je odvozován od osobního jména Michel spojeného s existencí Michlova dvora. Poplužní dvory se v roce 1348 v Michli nacházely dva, dále sedm dvorů kmetcích, mlýn, louky, zahrady, vinice a lesy.
Rozsáhlý výzkum zaniklého, avšak do nedávné doby ještě stojícího objektu novověkého mlýnu č. p. 24 a přilehlého mlýnského gruntu č. p. 25 představuje v Praze poměrně unikátní a ojedinělou sondu do stavební podoby a historicko­‑stavebního vývoje významného objektu středověkého vesnického hospodářství.

Přibližně 250 metrů severním směrem nalezneme zajímavou stavbu michelské židovské novogotické modlitebny, která vznikla okolo roku 1730 na pozůstatcích středověkého viničního domku. Jako jedna z mála předměstských synagog se dochovala do dnešních dnů.

Během archeologického výzkumu byl objeven jednoválcový spalovací motor německého konstruktéra a vynálezce Nicolause Augusta Otta (1832–1891), který od sedmdesátých let 19. století vyráběla firma Gasmorenfabrik Deutz (dnes Deutz AG).

Mgr. Vojtěch Kašpar, Archaia Praha, z. ú.