Tomáš Loužný

Rozhovor s režisérem Tomášem Loužným
Když některé otázky nedají divákovi spát, tak se dílo podařilo

Inscenace Dějiny násilí v pražském Švandově divadle měla premiéru v únoru. A byla okamžitě vyprodaná. Pravá chvíle na rozhovor s jejím režisérem a autorem divadelní adaptace Tomášem Loužným tak přichází až teď, kdy je na ni konečně možné sehnat vstupenky. Hrdinou Dějin násilí je mladý gay jménem Eddie, který je jednoho večera okraden a znásilněn. Příběh vyprávěný Eddieho očima je silným divadelním zážitkem. Hra přispívá i k pochopení obětí podobných činů.

Dějiny násilí lze prý vnímat jako osobní terapii i společenskou diagnózu. Pro koho jsou terapií? A jak je to s tou diagnózou?
Hlavní motiv románu i inscenace je znásilnění. Autor stejnojmenného románu Édouard Louis vychází ze své osobní zkušenosti, a kniha je tak pro něj jistou formou terapie. Zároveň se jedná o autofikci, tedy ne vše je doslova tak, jak se stalo. Společenská diagnóza, která se dere do popředí, potom ukazuje předsudky, vžitý rasismus, homofobii, a hlavně přesvědčení typu „já bych na jeho místě jednal úplně jinak!“. Je snadné soudit, dokud jsme něco podobného sami nezažili.

Nakolik je tu určující, že hlavní hrdina je gay, stejně jako autor románu?
Orientace hlavní postavy je samozřejmě určující pro tento konkrétní případ. Nakonec jde ale hlavně o to, že je někomu násilím vnucena cizí vůle, že se ocitne v nebezpečí života a poté musí žít dál, jako by se nic nestalo. To ale není tak úplně možné. S tím je snadné se ztotožnit – a nemusíte být gay ani mít za sebou zrovna zážitek znásilnění.

Proč jste se rozhodl uvést na divadle právě tento román?
Tématem společenského násilí, šikany či útlaku se zabývám dlouhodobě. Proto mi nemohla uniknout Louisova první kniha Skoncovat s Eddiem B., která se právě zmíněnými tématy ve vztahu k Louisově dospívání na francouzském venkově zabývá. Dějiny násilí, které jsou jeho druhým románem, mají sevřenější tvar a točí se kolem jedné silné situace, tedy znásilnění Èdouarda. I proto jsou Dějiny násilí pro divadelní adaptaci vhodnější. Snaží se dohlédnout důsledky běžně přijímaného a ignorovaného útlaku ze strany společenského systému a stávají se skrze konkrétní kontury Louisova zážitku příběhem univerzálnějším a hlubším.

Od divadla čeká divák také vizuální zážitek, což Dějiny násilí rozhodně jsou. Jak vypadá scéna?
Autorem scénografie je Petr Vítek a kostýmy vytvořil Martin Chocholoušek. Na scéně máme Èdouardův pokoj, tedy místo činu, který se ale zároveň nachází v policejní nebo nemocniční čekárně. Je to tedy místo oné noční můry přenesené do sterilního vyšetřovacího prostředí. Pokoj je navíc i únikovou chodbou. Èdouard v podání Oskara Hese je do pokoje nucený vstupovat, vracet se do svého vyprávění, znovu ho prožívat, a tím pádem je na něm pácháno další násilí. To vše je ještě narušováno asociativně souvisejícími obrazy a vzpomínkami, jež se rodí v Eddieho hlavě a jimž se marně snaží uniknout. Do příběhu se tlačí vánoční atmosféra, obličej útočníka i představa vlastního pohřbu…

Co byste chtěl, aby si divák z této inscenace pamatoval?
Kde nastal zlom, který vedl ke znásilnění? Plánoval to násilník Reda celou dobu, anebo se rozhodl impulzivně v danou chvíli? Říkal si o to Èdouard, nebo vůbec za nic nemůže? A jak bych se zachoval já sám? Pokud půjde divák domů a cokoli z těchto a z mnoha dalších otázek mu aspoň chvíli nedá spát, tak se dílo podařilo.

„Z jedné konkrétní a ryze intimní zpovědi člověka, který prožije nejprve silnou blízkost a vzápětí čelí útoku, při němž přichází o základní pocit bezpečí a málem i o život, se postupně stávají odosobněné dějiny násilí. “

Magdalena Bičíková, foto © Michal Hančovský