Rozhovor s Jaroslavem a Miroslavem Čvančarovými

Oba bratři pocházejí ze starého českého rodu ze středního Polabí a jejich otec a strýc patřili k průkopníkům české kinematografie. Provozovali v Praze několik biografů a půjčovnu filmů. Jaroslav se narodil 20. listopadu 1948 v Praze na Žižkově a mimo svou spisovatelskou a badatelskou činnost je hráčem na banjo a kapelníkem countryové skupiny Taxmeni. Miroslav se narodil 14. ledna 1934 v Praze, celý život pracoval ve filmové branži na různých technických pozicích, až nakonec zakotvil ve filmových laboratořích Barrandov. Napsal knihy o rodném Žižkově a pražských biografech.

Co bylo hlavní motivací pro založení skupiny Taxmeni v roce 1970? Stále aktivně hrajete a vystupujete?
Jaroslav Čvančara: Motivací bylo to, že jsem se v roce 1965 seznámil s kytaristou Josefem Šimkem a on mi tehdy řekl, že spoluzakládá skupinu Greenhorns, a tak jsem měl možnost navštěvovat jejich první zkoušky v Domě dětí a mládeže v Karlíně. Chodil jsem k němu také dvakrát týdně poslouchat vysílání německého rádia pro americké vojáky a tam zněl bluegrass, který mě naprosto uchvátil. Pod vlivem Marko Čermáka jsem se naučil hrát na banjo, založil trampskou kapelu a se svým dalším bratrem Františkem, který byl hudebně vzdělaný, jsme vystupovali, a dokonce účinkovali na finále Porty v Ústí nad Labem. Pak přišel srpen 1968, bratr emigroval do Kanady a já šel na vojnu. Tam jsem založil další kapelu s neuvěřitelným názvem Stonewall Jackson, což byla přezdívka amerického generála Thomase Jonathana Jacksona, a pod tímto jménem jsme existovali celé dva roky vojenské služby. Měli jsme celkem i úspěch, byli jsme dokonce vysláni na turné do Polska a po jižní Moravě. To mě po návratu v říjnu roku 1970 vedlo k založení skupiny Taxmeni. Stále hrajeme a v květnu letošního roku budeme mít vystoupení v divadle Semafor k 50. výročí kapely, odložené ovšem o dva roky kvůli pandemii covidu.

Po letech bádání, myslíte, že již znáte většinu odpovědí na otázky heydrichiády a sled událostí před a po atentátu, až do osudného 18. června 1942?
Jaroslav Čvančara: K tomu bych se stručně vyjádřil v tom smyslu, že po těch letech bádání spíše „vím, že nic nevím“. Dnes už to není o objevování zásadních otázek, ale o detailech, které většinou zajímají jen mě a pár mých kolegů, pro nás není důležité nějaké výročí, do tématu jsme ponořeni celý život a jsme zasaženi „drogou“, ze které není úniku.

Ráda bych se zeptala pana Miroslava na knihu Městská část Praha 3 v proměnách času.
Miroslav Čvančara: Kniha, na kterou se ptáte, je naše společné dílo s bratrem a k ní nás přivedl náš otec, žižkovský rodák, který se o Žižkov velice zajímal a sbíral různé informace, z nichž některé nám zůstaly dodnes a z těch jsme čerpali. Dosud totiž nikdo neudělal ucelenou publikaci o žižkovských biografech, divadlech a událostech, o kterých se dříve nemluvilo nebo nesmělo mluvit, a proto jsme se do toho pustili. Tak jako předchozí knihu, která pojednává o uměleckém zájezdu velké jezdecké revue plukovníka Codyho alias Buffalo Billa v roce 1906 po Rakousku­‑Uhersku včetně Moravy a Slezska. Kvůli této knize jsme dokonce navštívili Ameriku, abychom poznali místa, kde se vše odehrávalo.
Jaroslav Čvančara: Ještě jsem chtěl dodat ke knize o Praze 3, že publikací o této čtvrti je celá řada, o budovách, ulicích, ale my jsme tu naši tak nějak zlidštili tím, že jsme do ní zahrnuli významné lidi spojené se Žižkovem.

Pan Jaroslav podotkl, že bratr zapomněl na knihu Zaniklý svět stříbrných pláten…
Miroslav Čvančara: Ano, protože já jsem pracoval celý život v kinematografii a měl jsem o toto téma zájem, navíc v dětství a mládí jsem navštěvoval kina, která už dnes neexistují. Navíc v příštích měsících vyjde naše další kniha o dalším žižkovském rodákovi, kameramanovi a dokumentaristovi Čeňku Zahradníčkovi, jednom z našich nejvýznamnějších filmařů.

Můžete nám, prosím, ve stručnosti přiblížit příběh vašeho tatínka a osud rodinného filmového archivu?
Miroslav Čvančara: Náš otec František byl o pět let mladší než jeho bratr Ferdinand. Ten začal už v roce 1915 promítat u samotného Viktora Ponrepa v Karlově ulici na Starém Městě jako kinooperatér, dneska by se řeklo promítač filmů, a na tu samou dráhu přivedl i našeho otce. Už tehdy začali oba sbírat staré, z oběhu stažené filmy, většinou němé. Nashromáždili jich tolik, že koncem 20. let si otevřeli vlastní půjčovnu filmů, kterou provozovali asi deset let. Hned po okupaci v březnu 1939 byla sbírka zabavena Němci. Oba bratři se předem ale trochu pojistili a stali se také provozovateli kin. V letech 1934–1945 provozovali celkem 10 kin, ale většinou v tehdejším okolí Prahy, např. v Hrdlořezích, Dolních Měcholupech nebo Kolovratech. Přímo v Praze měli letní kino Republika nebo kino na Kačerově. V srpnu 1945 byla kina znárodněna a v roce 1948 zbylý archiv zabaven státem. Svobodné podnikání na dlouhou dobu skončilo.
Velice vám oběma děkuji za inspirativní a zajímavé vyprávění, přeji pevné zdraví a hodně sil do další tvůrčí činnosti.

V domě v ulici Kubelíkova v Praze 3 sídlila za protektorátu půjčovna filmů bratrů Františka a Ferdinanda Čvančarových, která měla ve svém depozitáři sbírku vzácných historických filmů. 28. března 1939 půjčovnu obsadili příslušníci gestapa a úředníci Říšského ministerstva lidové osvěty a propagandy. Zabavili velké množství historicky cenných filmů, které skončily dílem v Říšském filmovém archivu a dílem v Reichsfilmarchivu v Berlíně.

Alice Braborcová, foto © archiv Jaroslava Čvančary