Kostel Panny Marie na Pražském hradě

Kam s Vojtěchem Kašparem za památkami donedávna ukrytými v zemi
Kostel Panny Marie na Pražském hradě – nejstarší pražský kostel nebo mauzoleum

Kostel Panny Marie na Pražském hradě byl snad nejhledanější historickou stavbou od druhé poloviny 19. století. Zanikl zřejmě po roce 1300 a jeho poloha v rámci Pražského hradu upadla v zapomnění. Nevelký objekt odkryl na počátku padesátých let 20. století jeden ze zakladatelů české středověké archeologie Ivan Borkovský a od té doby se do bouřlivých diskusí nad jeho polohou a významem zapojili snad všichni přední odborníci na raný středověk. A ani dnes tomu není jinak.
Archeologie totiž má jednu nesmírně zajímavou schopnost, že často dokáže objevovat již jednou objevené. Když byl nevelký (7,5 x 6 metrů) kostelík Panny Marie před sedmdesáti lety objeven, sice se velmi opatrně pochybovalo, ale doba nebyla diskusím příliš nakloněna. Tudíž se poměrně záhy ustálila tradiční představa přijímaná předními odborníky zabývajícími se počátky křesťanství v našich zemích, vznikem našeho státu, jeho metropolí i nejstarší církevní architekturou, která se pochopitelně nacházela především v místě sídla českých panovníků na ostrožně Pražského hradu.
Samotná stavba byla známa z písemných pramenů, především z Kristiánovy legendy z 10. století, která popisovala polohu kostela v místě, které tehdy bylo vnímáno jako součást sídelního prostoru „in ipsa civitate Pragensi“. Další indicie zavedly Ivana Borkovského do průjezdu západního traktu mezi II. a IV. hradní nádvoří, kde se mu podařilo odkrýt obdélnou stavbu s pohřební komorou a dodatečně do ní vloženou kamennou hrobkou (tzv. tumbou) s mužským pohřbem doprovázeným pohřbem ženským se stříbrnými šperky. Honosné hrozníčkové náušnice a další hrobová výbava kladla dvojhrob do počátku 10. století a bezpochyby jej přiřadila k nejvyšším společenským vrstvám té doby.
Ustálil se tradičně přijímaný závěr či mýtus, že byl odkryt nejstarší pražský kostel založený prvním českým knížetem Bořivojem snad v roce 885. Mělo jít o jednolodní stavbu s polygonální apsidou a do jeho interiéru byl druhotně a později pohřben do mladší hrobky kníže Spytihněv († 915) a jeho žena. Přesto však nadále zůstávala řada otázek nezodpovězena. Především odkrytý kostelík narušil nepatrné pozůstatky starší stavby, jejíž podobu lze těžko rekonstruovat, a nevíme, jaká byla funkce místa, kde se rozhodl kníže založit první pražskou křesťanskou svatyni. Kostel byl postaven na dominantním místě ostrožny, poblíž hrany jejího severního svahu na ploše, která byla nejpozději na přelomu 9. a 10. století zakomponována do rozsáhlého souvisle osídleného pásu možná již tehdy i opevněného hradčanského předhradí. To se v této době nacházelo v prostoru Hradčanského náměstí, tedy ve střední části hradčanského hřbetu, zatímco na východní části hřbetu není intenzita sídelních aktivit tak velká. Místo, kde později vznikl kostel Panny Marie, tedy mohlo v tomto období plnit úlohu akropole v původním smyslu slova, tedy kultovního areálu.
Tyto otázky vedly po mnoha desetiletích archeologovy na Pražském hradě k opětovnému zájmu o tuto stavbu. Byla znovu vyhodnocena stará dokumentace, realizován velmi drobný revizní výzkum, vyhodnocen nový a revidován starý nálezový materiál a především byly využity moderní technologie, umožňující prostorovou modelaci terénu či trojrozměrné zobrazení pořízené dokumentace a následné vizualizace. A tak se nám postupně skládá poněkud odlišný pohled na pozůstatky jedné z nejvýznamnějších památek Pražského hradu.
Především je zřejmé, že nejstarší nevelká a zcela torzálně dochovaná stavba (kaple) vznikla na místě staršího pravěkého a raně středověkého osídlení z 8. a 9. století, které vystřídalo kostrové pohřebiště. Zemní úpravy pro založení stavby nebyly dramatické a z dochovaných stavebních konstrukcí je zřejmé, že se jednalo o nevelkou obdélnou loď s pravoúhlým presbytářem, která místy porušovala starší kostrové hroby. Nejstarší stavební fáze kaple obsahovala v interiéru kamennou hrobku, která se dle výškových údajů nacházela nad úrovní původního terénu a zabírala většinu interiéru. Nešlo tedy o kostel určený k celebraci, ale o vedlejší církevní prostor či spíše pohřební kapli. Okolní pohřebiště naznačuje možnost, že zde máme odkrytý menší křesťanský okrsek s funerální kaplí určenou pro nějakou významnou osobnost, pohřebištěm a nedochovaným či doposud nenalezeným kostelem. Jednalo by se pak o okrsek umístěný mezi sídelní a kultovní areál, jak se ostatně dělo při christianizaci v raném středověku i v jiných oblastech Evropy. Závěrečnou fázi potom představuje jednolodní románské kaple z druhé poloviny 11. století, jejíž pozůstatky si dodnes můžeme prohlédnout in situ, tedy na místě svého nálezu.

A tak zde máme poněkud méně efektní výklad této unikátní stavby, která nepochybně nadále nedá spát ještě mnoha generacím našich historiků a archeologů. Dnešní podobu památka získala v letech 1995 až 1996 a vy si ji můžete prohlédnout průhledem skleněnou deskou, tvořící severní stěnu průchodu západním traktem mezi II. a IV. nádvořím Pražského hradu. Prezentované zdivo ale náleží mladší stavební fázi románské kaple, hrobka je skryta pod pískovým zásypem.

Mgr. Vojtěch Kašpar, Archaia Praha, z.ú.