Hostivařské hradiště

Kam s Vojtěchem Kašparem za památkami donedávna ukrytými v zemi
Hostivařské hradiště nad úrodným údolím Botiče

Letní vedra lákají k osvěžení v přírodních nádržích. Tradice koupání v Petrovickém údolí na potoce Botič je předlouhá. Nejstarší návrhy na stavbu hráze pocházejí z roku 1906 a stavbu dnešní přehrady iniciovala katastrofální povodeň v roce 1958. Přepažením potoka Botiče v letech 1961 až 1963 vzniklo oblíbené přírodní koupaliště, v jehož blízkosti se nachází i několik významných historických památek.
Jednou z nejzajímavějších je potom Hostivařské hradiště, které se vypíná nad severním břehem této vodní plochy. Ta se stala od svého napuštění oblíbeným místem rekreace Pražanů a zajížděla sem i speciální rekreační autobusová linka z náměstí Míru. Na úbočí hradiště bylo v souvislosti s výstavbou vodní nádrže vysázeno dvě stě čtyřicet hektarů lesa, který dnes v horkých dnech skýtá možnost procházek ve stínu stromů či houbaření. Náhorní část ostrohu nad přehradou byla parkově upravena a v okolí přehrady byly vybudovány vycházkové cesty. Rozloha největší vodní plochy v Praze činí okolo čtyřiceti dvou hektarů a přehrada je dlouhá dva a půl kilometru. Šířka místy dosahuje až čtyři sta metrů a maximální hloubka se blíží dvanácti metrům.
Jižní odlesněný břeh přehrady je vyhrazen plážím, rekreaci a vodním radovánkám, zatímco severní zalesněný břeh svádí k vycházkám a výpravám za poznáním časů dávno minulých, po nichž zde zbylo několik významných památek. Ať již vystoupáte lesoparkem od přehradní nádrže či se vydáte od autobusové zastávky Řepčická, dorazíte na ploché obdélníkové návrší, jehož jižní, západní a severní svahy původně strmě spadaly do údolí meandrujícího Botiče. Vzedmutím hladiny po výstavbě přehrady se monumentalita hradiště poněkud vytratila, ale musíme si uvědomit, že původně plochá a mírně od východu k západu klesající planina pravěkého hradiště čněla nějakých dobrých čtyřicet metrů nad údolí potoka. Ostrožna se směrem k východu otevírala do volné a ploché otevřené krajiny ubíhající směrem k Měcholupům.
Podoba hradiště je dnes bohužel z velké míry setřena intenzivní hospodářskou a zemědělskou činností. Fortifikační systém tvořený příkopem a valem byl zčásti zasypán a zčásti rozorán. Přesto v terénu patrné pozůstatky svědčí o rozsáhlé opevněné ploše dosahující téměř sedmi hektarů, která byla uvnitř členěna na rozsáhlou centrální plochu a dvě předhradí, západní a severní. Z ohrazení se částečně dochoval destruovaný val, přetínající ostrožnu na nejzranitelnější východní straně. Tento val byl zesílen vnějším příkopem. Pozůstatky opevnění se nejlépe dochovaly na jižním a západním obvodu centrální plochy hradiště a v prostoru západního předhradí.
Povědomí o hradišti měli zdejší obyvatelé již dávno, jelikož místo nazývali „Kozinec“, „Šance“ či „Na Zámkách“, ale první podrobnější informace přinesl až zjišťovací archeologický výzkum Muzea hlavního města Prahy v roce 1972. Ten zdokumentoval dřevohlinitou konstrukci valu (náspu) z hlíny a kamení a čelní hradbu s obvodovou kamennou zdí s předpokládaným dřevěným ochozem. Na základě nálezového inventáře byla výstavba opevnění datována do pozdní doby halštatské (starší doba železná; 800–400 př. n. l.). Pozdější povrchové průzkumy (sběry úlomků keramických nádob) a geofyzikální průzkumy prokázaly osídlení zdejší polohy rovněž v období eneolitu (pozdní doba kamenná; 4200–2300 př. n. l.) či starší doby bronzové (2300–1600 př. n. l.). Archeologický výzkum prokázal zánik konstrukcí hradiště mohutným požárem, který zanechal v destrukci zdejšího opevnění množství přepálených kamenů a spečenou struskovitou hmotu. Nepochybně ještě patrné zaniklé halštatské valy potom využili obyvatelé zdejší krajiny v raném středověku ve střední době hradištní (800–950 n. l.). Plocha hradiště byla v této době nepochybně osídlena, ale opevnění již obnoveno nebylo.

Hmotový model rekonstrukce podoby halštatského opevněného sídliště si dnes můžete prohlédnout v altánu přímo na hradišti. Pokud se spustíte z kopce dolů do historického jádra Hostivaře, dýchne na vás ještě alespoň částečně uchovaná idyla venkovského agrárního sídla s malebnými historickými statky (rodný statek Antonína Švehly č. p. 2; Toulcův dvůr apod.) soustředěnými okolo původně románského kostela Stětí svatého Jana Křtitele.

Mgr. Vojtěch Kašpar, Archaia Praha z.ú.