Ivan Steiger

Rozhovor s Ivanem Steigerem
Absolvent FAMU, katedry dramaturgie a scenáristiky Ivan Steiger se narodil roku 1939 v Praze. V roce 1968 emigroval do Mnichova, kde tvořil jako autor, filmový režisér, producent a karikaturista.

Když se vrátíte do míst, kde válčili Petráci, kluci od Petrského náměstí, s Františkány, kluky z Na Františku, co se Vám vybaví?
Už vlastně nic, Adámek, sportovní středisko neexistuje, kurt dole, dva nahoře a v zimě kluziště. Soudruzi ho nakonec spojili. Když jsme začali spouštět svázané zajatce do sádky vánočních kaprů, tak dodnes nevím, jak zajatci dopadli. Možná nedopadli dobře…Nějak se to řešilo i ve škole…
Souvisí nějak Váš svět klukovských her s unikátně jedinečným Muzeem starých hraček na Pražském hradě, nebo je to spíše stará dobrá sběratelská závislost?
Byli jsme v roce 1953 vyštváni z Prahy. Bylo to normálním zvykem, takže jsme se ocitli v Horním Benešově, otec byl živnostník. Bylo to spíš dobrá sběratelská závislost, sbíral jsem všechno možné, od obalů na žiletky, zápalky i cigarety, všechno možné, prostě všechno možné…
Vaše kresby obletěly svět, řada z nich se stala symbolem vypjaté doby, ale jen jedna se stala vaším symbolem. Stále to platí o pařezu a květině?
Kresbu pařízku s květinou jsem nakreslil pro herečku Ljubu Hermanovou. Nicméně se stala „mojí“ květinou, více méně stokrát či dvěstěkrát opakovanou, je to moje kytka, mám ji s pařízkem chráněnou.
Žijete v Mnichově, Schwabingu, ale i Praze ve ­Vršovicích, máte německé občanství, profesně jste známý v zahraničí, ve světě jste nakreslil dvacet jedna knih, náklonnost musíte dělit. Jak velkou část zabere ta česká?
Vlastně je to půl na půl. V Německu jsem nakreslil 9 353 kreseb pro Frankfurter Allgemeine Zeitung, tisíce kreseb pro západní svět, v Česku kreslím pravidelně pro Reflex. Jezdím často sem a tam, tam a sem, je to už nuda, ale vždy se na tu cestu těším…
Slova mistrně nahradíte trefnou kresbou, je Vám dáno vidění, řekl jste svou tvorbou vše, co jste chtěl sdělit?
Kresba zeměkoule nebo květinka.

„Sbíral jsem všechno možné, od obalů na žiletky, zápalky i cigarety, všechno možné, prostě všechno možné…

Martina Jurová, foto © Wikimedia Commons, Jindřich Nosek (NoJin)