Naděžda Blažíčková­‑Horová

Nadání, pracovitost a splněný sen
Oldřich Blažíček se narodil 5. ledna 1887 ve vsi Slavkovice, v domě č. 51, dnes Nové Město na Moravě. Dům byl původně pazderna, sušírna a zpracovna textilních rostlin, která kvůli možnosti požárů stála stranou ostatních domů. Bylo to memento chudých poměrů, do kterých se Oldřich narodil.

Byl druhorozeným synem Vincence, krejčího a občasného nádeníka v zemědělství a Veroniky, rozené Kopáčkové. Přesto Oldřich vzpomínal na překrásné dětství, které prožíval tam, kam se rodina právě přestěhovala (Veselíčko, Dvořiště, Rožná). Vychováván byl ve víře, skromnosti, úctě k rodičům. Vyrůstal uprostřed všelikého lidového umělectví. Měšťanskou školu absolvoval v Bystřici nad Pernštejnem, kam docházel z Rožné, v létě, v zimě, hodinu denně, něco přes 6 km. Od mládí maloval a jeho vnímání přírody umocnil učitel přírodopisu a fyziky Brandejs. Po ukončení měšťanské školy nastoupil (1902–1904) do učení k bratru Vincencovi do malířské a natěračské firmy v Bobrové, kam se rodina přestěhovala. Pracoval zpravidla 16 hodin denně, i více. Nakonec po dvou letech, s výučním listem v kapse, odjel s naspořenou desetikorunou na bratrově kole do Prahy (190 km, asi 15 hodin). V Praze pracoval dva roky ve známé malířské firmě Rudolfa Říhovského U Modré hvězdy a čekala ho osobně i umělecky skvělá budoucnost…
Oldřich Blažíček zemřel 3. května 1953 v Praze na edém plic poté, kdy ještě 1. května maloval na zahradě rozkvetlé jabloně. Protože v té době nebyla běžně dostupná antibiotika, i když se u jeho lůžka vystřídali známí profesoři a doktoři, umírá o tři dny později. Pohřben byl na Šáreckém hřbitově u kostela sv. Matěje.

Ještě za života se dostalo Oldřichu Blažíčkovi řady ocenění doma i v zahraničí. V éře budování socialismu po únoru 1948 byl ocejchován jako buržoazní živel, což bylo likvidační pro něho i jeho rodinu.

Historička umění PhDr. Naděžda Blažíčková­‑Horová, malířova vnučka, se narodila 19. 12. 1942 a bylo jí 11 let, když dědeček Oldřich zemřel. Ovlivněná prostředím, ve kterém vyrůstala, zasvětila celý život umění. Takřka padesát let působila v Národní galerii v Praze a i po odchodu do důchodu zůstala aktivní a dodnes se s láskou svému oboru věnuje. Výrazná osobnost dědečkova jí zůstala ve vzpomínkách velmi živá. V roce 2019 napsala a vydala dvoudílnou monografii „Oldřich Blažíček Život a tvorba“ ve spolupráci s Galerií KODL, Nakladatelstvím Academia, spoluautorkou archivářkou PhDr. Eliškou Havlovou a fotografem Milanem Havlem. Skvělá příležitost položit jí několik otázek.

Jaký byl Oldřich Blažíček dědeček?
Nezapomenutelný, třeba mám obraz, který jsem dostala od něho k Vánocům a šestým narozeninám, na kterém mi namaloval moje všechny hračky. Co ale bylo nejúžasnější, když nám dětem udělal loutkové divadlo s bratry Schätzovými, kteří u nás bydleli, dědeček jim platil studia na technice. Divadlo bylo velikosti psacího stolu a mělo všechny náležitosti. Stahovací oponu, osvětlení, kulisy, které dědeček maloval, nábytek, který nechal vyrobit dle svého návrhu. Bylo tam vše od pekla po zámecké interiéry, venkovské scény, mraky se točily na pozadí. K tomu bylo celkem sto loutek, co měly ještě vyměňovací hlavičky, na které šila moje maminka šatičky. Dědeček i babička byli vzorní prarodiče, a my je měli s bratrem moc rádi.

Vzpomínky vydané za života Oldřicha Blažíčka „Mládí na Vysočině“, odpovídají podle Vás realitě, kterou jste dokázala zmapovat ve Vaší monografii o dědečkovi?
Souhlasí. Včetně toho, jak nás brával coby malé děti s sebou, když jezdil do Rožné za svým celoživotním přítelem, mlynářem Janem Cimbálníkem.

Je soupis dědečkova díla ve Vaší monografii o něm úplný?
Je to asi polovina. Dědeček byl nesmírně pilný. Tvrdil, že Pánbůh by neviděl rád, kdyby se flákal a nic nedělal. Dodržoval jen neděle. Vždycky jsem si lámala hlavu, jak hoch z nejchudších poměrů, kdy jak vzpomínal, mu byl krajíc chleba do dvanácti let vzácností, a najednou… Byl salonní fešák, znající řeči, kterému bylo třicet a kousek, a už byl profesorem na technice, stavěl si dům na Hanspaulce. Už z první výstavy, kterou měl v posledním ročníku studií v Jednotě umělců výtvarných, jejímž se stal členem a později mnohaletým předsedou, Moderní galerie (předchůdkyně dnešní Národní galerie), koupila jeden dědečkův obraz do svých sbírek.

Vyučený, leč chudý malíř pokojů, sám v Praze a najednou čtyři roky na střední škole uměleckoprůmyslové u profesorů Dítěte a Maška. Jak k tomu došlo?
Dědečkův bratr, který měl malířskou dílnu, dostal zakázku vymalovat pokoje pro Gabriela hraběte Gudenuse (1853–1915), majitele zámku a velkostatku v Moravci na Žďársku. Když se čekalo, než uschne výmalba, dědeček si maloval do skicáře, který s sebou stále nosil. Hrabě Gudenus si toho všiml, rozpoznal jeho talent a po vzoru mecenášství 19. století mu umožnil svým doporučením a pravidelnou finanční pomocí studovat na tehdy ještě střední Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Zařídil, že dědeček mohl složit zkoušky po termínu u profesorů Dítěte a Maška. Zkoušky udělal a tak se vydal do Prahy na vypůjčeném kole, našel si podnájem a nechal se zaměstnat u malířské firmy. Vydělané peníze spořil na další studia, ale také jimi vypomáhal svým rodičům. Dědeček hraběti Gudenusovi později jeho mecenášský dar splatil, dost možná v obrazech a s babičkou za ním jezdili až do jeho smrti v Moravci 1. 8. 1915.

Akademie výtvarných umění, profesor Hanuš Schwaiger, malba interiérů, nejen chrámových, má punc nenapodobitelné jedinečnosti. Bylo toto setkání pro dědečka osudové?
No to jistě bylo, protože dědeček svou profesuru na Fakultě architektury ČVUT získal právě za chrámové interiéry, tuto jeho schopnost prof. Hanuš Schwaiger brzy odhadl. Dědeček byl ale především krajinář celou duší, a chtěl studovat krajinomalbu, jenomže v té době krajinářská škola na akademii otevřena nebyla. Po smrti Julia Mařáka vedl školu krajinomalby krátce jeho žák Antonín Slavíček, poté byla na delší čas uzavřena. Proto byl dědeček přijat do školy figurální malby prof. Schwaigera, který však zemřel rok před dědečkovým absolutoriem. Existuje dopis, ve kterém žádal Schwaiger Vojtěcha Hynaise, aby si převzal dědečka do svého ateliéru, protože se jedná o výjimečný malířský talent. Později, když byl dědeček děkanem na technice, odhaloval Hynaisovi pamětní desku v Ostrovní ulici.
Obrazy z interiéru svatovítské katedrály, úžasné prostorové vnímání, smysl pro detail architektonický i světelný. Lze ještě něco dodat?
Já myslím, že k tomu snad už ani nejde nic dodat.

Oldřich Blažíček byl krajinář, malíř interiérů, zátiší a portrétů. Je výčet úplný?
V zásadě ano. Hlavní byly krajiny, dědeček byl malíř plenéru. Hlavní náplní a to co maloval nejraději, je zima a jarní tání. Dále to byly chrámové interiéry, ve 30. letech jezdil na Podkarpatskou Rus, dnes Ukrajinu, kde zachycoval architekturu v exteriéru i v interiéru. Portréty, a to je zajímavé, dědeček nikdy nemaloval na zakázku. Portrétoval rodinu a své přátele. Takže například existuje portrét skladatele J. B. Foerstera, spisovatele K. V. Raise, mnohokrát maloval moji babičku, svoji matku nebo vnuky… Dobře mu šla figurální kresba, maloval sokolské slety, studie venkovských žen, dělníky v lomech i cirkus a baletky. Namaloval i své pejsky, babiččina kanárka, rybičky v akváriu, skvělá květinová zátiší a zátiší s keramikou, kterou od mládí sbíral. Sbíral je s Hugo Vavrečkou (dědeček Václava Havla), a jejich sbírky byly dvě největší u nás.

Oldřich Blažíček byl ale především představitelem moderní české krajinomalby. Jaký vidíte rozdíl mezi Mařákem a jeho školou, kromě padesáti let?
Julius Mařák byl ještě naprosto jednoznačně představitel 19. století. Celým pojetím, způsobem malby, byla to ještě staromistrovská skladba barev, prostě 19. století. Ale jeho žáci, Slavíček a další, šli už jiným směrem. Navíc výsledné obrazy Mařák nemaloval v přírodě, ale v ateliéru, to nebyl malíř plenéru. Dědeček si naopak pro námět došel do přírody a maloval přímo před vybraným záběrem. Také to už byla jiná skladba barev, jiný pohled, a především zachycoval světlo, jaké viděl. V tomhle směru šel asi nejdál francouzský impresionismus a u nás Václav Radimský, ten ale žil třicet let ve Francii.

Kolik měl Oldřich Blažíček dětí a jakou cestou se vydaly?
Měl jednoho syna, mého otce, který byl historik umění a měl nadání po otci, jako jediný z nás. Patrně by šel na ilustrátora, protože už jako malý hoch ilustroval deníky ze společných výletů a cest se svým otcem. Chtěl malovat. Ale dědeček mu řekl, ne, ne! Když já jsem malíř a ty bys byl malíř, tak ti budou všichni říkat, že ti pomáhám… Takže otec, místo aby šel na akademii, vystudoval dějiny umění na Filosofické fakultě UK a záhy se stal nejmladším docentem své doby.

Kdo je autorem busty Oldřicha Blažíčka na hrobě na Šáreckém hřbitově?
Autorem busty je nakonec český sochař profesor Karel Lidický, ale modeloval ji už podle fotografie, dědečka osobně neznal. Původně měl bustu dělat sochař profesor brněnské techniky a AVU v Praze Vincenc Makovský, rodák z Nového Města a dědečkův kamarád. Ale zemřel a otec s babičkou se pak obrátili na profesora Lidického. Autorem náhrobku z růžového mramoru byl architekt profesor Karel Štipl.
Kdo je autorem busty na puristickém domě Oldřicha Blažíčka na pražské Hanspaulce z let 1927–1928 podle projektu Jaroslava Rösslera?
Na umělcově domě je umístěn bronzový odlitek sochařského portrétu Karla Lidického a je umístěn na konzolu zhotovenou architektem docentem Bedřichem Hanákem, dlouho po dědečkově smrti, v roce 1976.

Některé myšlenky umělců vyjadřují jejich přístup k životu a k práci. Oldřich Blažíček často říkával: „Já tohle nechápu. Všichni chodí po hospodách, po vinárnách, aby si hodiny a hodiny vykládali, jak by se to nejlépe mělo malovat. Já si o tom nemusím vykládat. Já to chci namalovat.“

Děkuji Vám paní Blažíčková, za milé povídání a přeji Vám k dnešnímu svátku jen vše nejlepší.

Luděk Sládek