Vlasta Švejdová

Laskavé pohlazení od Vlasty Švejdové
Česká malířka, vynikající ilustrátorka, karikaturistka a grafička Vlasta Švejdová se narodila v Brně 22. 7. 1946. Je absolventkou Střední uměleckoprůmyslové školy v letech 1960–1964, studentkou prof. Karla Langra na oboru drobný umělecký průmysl­ – loutkářství a hračky.
Po čase se dostala k novinovým ilustracím v časopise Rovnost (v letech 1885–1991), jinak také Brněnský deník, kde psala krátké příběhy a pohádky, které si sama ilustrovala. Poté ji čekala dráha kmenové autorky populárního humoristického časopisu Dikobraz. V osmdesátých letech ve Filmovém studiu Barrandov vytvořila sedm kreslených filmů. Pro Zlínské filmové studio vytvořila film „O křečkovi“ a v 90. letech pro televizi Brno byla výtvarnicí pohádky O bojácném Floriánkovi. Po celý život se věnuje olejomalbě a perokresbě a tak její ilustrace většinu z nás provázely po celé dětství.

Kde jste pracovala po škole?
Po ukončení školy jsem nastoupila do Brněnské Zbrojovky do oddělení propagace, kde jsem byla krátkou dobu a po narození druhé dcery jsem se rozhodla netahat děti po jeslích a zůstala jsem doma. V té době jsem začala spolupracovat s novinami a do nedělních příloh kreslila obrázky a psala krátké povídky a pohádky.
Od kterého roku jste byla v časopise Dikobraz a jaká to byla spolupráce?
Do Dikobrazu jsem začala posílat kreslený humor počátkem sedmdesátých let.
Spolupráce byla dopisová, až po několika letech jsem se dostala do Prahy osobně. Měla jsem štěstí, že si mně všiml redaktor Dušan Motyčka, který se zamítnutými obrázky i povzbudil a dal naději. V těchto letech se stálo každý čtvrtek ve frontě na Dikobraz.
Kreslený humor je přetěžká disciplína. Jak se Vám ji dařilo zvládat, často beze slov?
Můj kreslený humor byl vlastně úhel pohledu na všechno dění. Vlastně jsem malovala to, co jsem viděla a co se mě stalo. Byl to dar, vystihnout ve zkratce mnohdy komplikované situace.
Co pro Vás znamená dětská ilustrace?
Dikobraz se postaral i o zájem jiných nakladatelství a tak jsem začala ilustrovat knihy výchovné, dnes by se řeklo edukativní. Etiketa, kritika, také kalendáře s příběhy.
Jak jste se dostala k ilustraci učebnic?
Ilustrace dětských knih, to bylo nádherné, ale velká dřina a odpovědnost. Někdy jsem ilustrovala i čtyři knihy ročně, po revoluci vznikala nakladatelství rychle. Tak vzniklo i nové pedagogické nakladatelství a jedna paní učitelka zadala dotaz, kdo by měl ilustrovat učebnice. Objevila jsem se v jejím seznamu a ona se stala nakladatelkou a já ilustrátorkou. Bylo to krásné období a některé učebnice stále vychází.
Jak jinak lze popsat ženské portréty s příběhem, které s takovou oblibou malujete?
Portréty s příběhem, především žen a dětí jsou také vnímání světa, toho hezčího, a potřebu to sdělit. Vnímám ženu jako krajinu.
Rozhodnutí malovat rodné Brno, byla to velká změna?
V Brně na Kozí ulici jsem žila 36 roků. Cítila jsem se městu dlužná, a jednou když jsem se vrátila z Benátek, tak jsem si řekla, není tak atraktivní, ale budu ho malovat.

Sama napsala a nakreslila dvě knihy pro děti „Kaštánek“ a „Na hradě už nestraší“. Ovšem ilustracemi opatřila stovku knížek, převážně pro děti, mnoho učebnic a 35 CD bookletů pro gramofonové závody.

„Radost mi dělá každý den, kdy zvládnu vše, tak jak mám, nikdo z blízkých není nemocný a ještě se cítím jakž takž dobře.“

Děkuji za milé povídání a přeji Vám v osobním i profesním životě, jen vše dobré.

Luděk Sládek, foto © archiv Vlasty Švejdové; Luděk Sládek