Je třeba zabít… Koho vlastně?

Ve svitu měsíce stojí muž proti muži. Ve vzduchu je cítit nejen napětí, ale i chlévská mrva z okolních statků. Místo koltů se vytahují ostře nabroušené kudly. Za zvuku violoncella se schyluje k souboji na život a na smrt. Kdo z těchto dvou psanců zasadí poslední ránu?

Původní westernový výjev, přenesený do kulis moravské vesnice, se zrodil v hlavě scenáristy Jiřího Křižana, jenž ho spolu s režisérem Vladimírem Michálkem dovedl k dokonalosti ve filmu Je třeba zabít Sekala. Do divadelní podoby převedl Křižanův scénář režisér Martin Františák, avšak v Divadle na Vinohradech se této látky chopil po režijní stránce Pavel Khek. Rurální vzhled vtiskli inscenaci kostýmní výtvarnice Agnieszka Pátá Oldak a scénograf Michal Syrový, který dokázal minimalisticky načrtnout Lakonice i s jeho grunty, kapličkou, hospodou, kostelem či kovárnou. V těchto kulisách pak Khek rozehrává dusnou atmosféru vesnického dramatu, ve kterém nefigurují jednostranně nastíněné postavy. Vyjma snad jen Anežky v podání Šárky Vaculíkové, která se stane obětí ješitnosti, neschopnosti a krutosti místních obyvatel. U scény, ve které dochází k jejímu zneuctění Sekalem a kterou Khek vystavěl coby příměr k zabijačce, divák skutečně trne. Avšak Marek Holý nevytvořil Sekala na první dobrou jako násilníka a mača. Hrají ho tak vesničané, kteří svým dřívějším jednáním z něj nakonec onoho tyrana učinili. Jeho protivník Jura Baran v podání Tomáše Dastlíka rovněž není prototypem kladného hrdiny. Má svá tajemství a se svou introvertní povahou nevyhledává lidskou společnost. A ani duchovní opora páter Flora Daniela Bambase není čistý jako lilie. Zmítají jím morální dilemata, a nejednou tak podléhá lidské slabosti. Na čí stranu se tedy v tomto příběhu ­přiklonit? O tom, kdo je ve světě, kde se hranice dobra a zla stírají, skutečný padouch či hrdina, si už musí udělat divák názor sám.

„Pane Bože, jak jsi mohl stvořit takového vředa? Takovou bestii…“
„Ne Bůh. To lidi.“

TreBl, foto © archiv Divadla na Vinohradech