Pozůstatky hradeb Nového Města pražského nad údolím Botiče

Kam s Vojtěchem Kašparem za památkami donedávna ukrytými v zemi
Pozůstatky hradeb Nového Města pražského nad údolím Botiče

Jelikož převážná část opevnění Nového Města pražského zanikla či je dnes skryta pod povrchem dnešních chodníků, ulic či městských parků, zůstává dnes jeho poznávání prakticky výhradně na archeologii. Ale o nepočetných archeologických výzkumech novoměstského opevnění někdy příště. Dnes se zaměříme na dochované úseky městských hradeb nad Nuselským údolím, které si můžeme na vlastní oči prohlédnout tak, jak je snad ještě viděl jejich iniciátor Karel IV.
Jak píše kronikář Beneš z Veitmile, na sv. Marka (26. března) roku 1348 byl položen základní kámen k „velmi silné hradbě s branami a velmi vysokými věžemi od hradu Vyšehradu až na Poříč“. Během pouhých dvou let bylo celé město opevněno systémem městské hradby o délce 3,5 kilometru, dvěma nárožními zesílenými věžemi na Poříčí a na Karlově, čtvercovými vystupujícími baštami (19 věží) a čtyřmi bránami: Poříčská (zvaná i Špitálská), Horská (při dnešním Senovážném náměstí), brána sv. Prokopa (vedoucí ke Koňskému trhu, tj. dnešnímu Václavskému náměstí, známá jako Koňská) a brána sv. Jana (tzv. Sviňská, při dnešním nám. I. P. Pavlova). Opevněná plocha města činila 360 hektarů a městská hradba o výšce až 12 metrů a síle od 1,8 do 2,4 metru nesla střelecký ochoz s předprsní o výšce 2 metry a šířce 0,75 metru (byla opatřena cimbuřím). Vzdálenost jednotlivých bašt (věží) se pohybovala mezi 90 až 120 metry.
K výstavbě opevnění, před nímž byl pochopitelně vyhlouben příkop, posloužil místní kámen, kterým v případě Nového Města byly drobové břidlice a křemence. Ten byl získáván v lomech v předpolí hradeb a strmé stěny potom zvyšovaly obranyschopnost města. To si můžeme prohlédnout nad Nuselským údolím, kde hradby dodnes stojí v dominantní poloze na skalnatém hřbetu hornin letenského souvrství ordovického stáří (starší prvohory). Dochovaná linie hradby zde pokračuje i dvěma úseky na dně údolí Botiče a odtud stoupá k Vyšehradu. A právě mezi vyšehradským bastionem, Neklanovou ulicí a železniční tratí si můžeme v bujném porostu prohlédnout pozůstatky těchto hradeb. Jejich část zanikla při rozšiřování ulice Na Slupi a další ukrojila výstavba jednokolejné železniční trati v letech 1900 až 1901 a její rozšíření na stávající tři koleje.
Torzo novoměstské hradby je přístupné za podchodem pod tratí z Neklanovy ulice, avšak příliš nepřevyšuje současný terén. To je ovšem důsledkem navýšení okolního terénu navážkami o mocnosti několika metrů při výstavbě silnice a regulaci potoka Botiče. Díky tomu dnes nad terén vyčnívá prakticky jenom předprsní zeď a koruna vlastní hradby, která je prakticky celá ukryta pod terénem, splývá s dnešním povrchem. Stojíme tedy dnes prakticky v úrovni středověkého obránce tohoto úseku opevnění. Na jeho západním konci je v dolní části zřetelné lícované ukončení zdiva. Tímto přerušením linie hradby protékal přírodním korytem Botič a od tohoto místa byl jeho tok v barokní době přehrazen dřevěnými česly. Za Karla IV. hradbou potok volně protékal zaklenutým otvorem, který byl zahrazen mříží.
Na dochovaných torzech hradebního okruhu v údolí Botiče si můžeme prohlédnout i charakter a formu zdiva. V jeho spodních partiích jsou užity drobové břidlice, pískovce a křemence letenského souvrství, tedy kompaktní a tvrdý materiál, který byl těžen na stavbu středověké hradby v nejbližším okolí. Naopak horní část zdiva byla vícekrát v minulosti opravována a přestavována za použití opukových kamenů či cihel. Barokní vyzdívky se střílnami mezi zuby předprsně gotické hradby byly posléze proraženy okny strážního domku, který přiléhal k vnitřní straně hradby a z ochozu hradby byl zároveň jediný přístup k dřevěným česlům přehrazeného potoka Botiče.
Za Neklanovou ulicí směrem k Vyšehradu se pokračující úsek hradby přimyká k prudce klesajícímu skalnatému hřbetu hornin letenského souvrství, na kterém byl vybudován Vyšehrad s jeho navazujícím cihlovým barokním opevněním.
Tento prostřední pás probíhá od Stodůlek přes Košíře, Smíchov a Vyšehrad ke Karlovu, a dále na Vinohrady, Vackov, Hrdlořezy a Kyje. Tento pruh strmých a skalnatých hornin letenského souvrství patrný na geologických mapách je pochopitelně přerušen vltavským údolím a tokem Botiče.

Potoku Botiči dalo jméno staročeské sloveso „botěti“ „nabývat na objemu“ a jeho údolí se ve středověku nazývalo „vallis vinearum“ podle zdejších vinic, známých již v průběhu 12. století.

Z morfologických důvodů byl pro vybudování tohoto úseku gotického novoměstského opevnění nad údolím Botiče zvolen prostřední ze tří pruhů hornin letenského souvrství, které procházejí pražskou kotlinou v důsledku tektonického opakování podél pražského zlomu.

Pro Pražský přehled Mgr. Vojtěch Kašpar,
Archaia Praha z.ú.