Nicholas Winton ve víru tance, hudby i lidské zloby

O hrdinském činu sira Nicholase Wintona, jenž z okupovaného Československa zachránil 669 převážně židovských dětí, slyšeli téměř všichni. Málokdo už však ví, že na tyto záchranné akce nebyl sám. Kdo mu s nimi pomáhal, a jaké byly další osudy válkou vykořeněných dětí, poodkrývá Kabaret Winton.

S inscenacemi kombinujícími reálné postavy s fikcí, která však vychází ze skutečných událostí, se na českých jevištích roztrhl pytel. A třebaže si v této disciplíně drží prim Tomáš Dianiška, ani tvůrci Švandova divadla, kteří si tento styl vyzkoušeli už v divácky úspěšném Pankráci ’45, nezůstávají pozadu. Tentokrát se příležitosti chopil režisér Martin Františák, a jak je již z názvu představení patrné, zvolil způsob vyprávění tak, aby vážné téma nezatěžkával ještě formou. Kabaret Winton, na jehož textu spolupracovala Kateřina Tučková, má proto dvě roviny. V klipově řazených, dynamičtějších a téměř až groteskních scénách divák sleduje působení Nicholase Wintona, Martina Blakea či Doreen Warrinerové v Grandhotelu Šroubek. Ty se prolínají s příběhem židovské dívky Ester a její rodiny, jejíž vazby s příbuznými i s vlastí zpřetrhala válka. Kruh se tak snaží uzavřít po padesáti letech v hotelu, jenž sice omšel a změnil jméno i majitele, zato si však ponechal vzpomínky a bohužel, i prorežimní figurky.
Do velkého sálu proslulého hotelu nechává vstoupit postavy scénograf Marek Cpin, který stojí též za kostýmy. V jeho art deco šatech září Andrea Buršová, jež diváky ohromí nejen svým výzorem divy, ale i po pěvecké stránce. Průvodcem večera je ale Miroslav Hanuš, který hraje, zpívá a stepuje do roztrhání těla. Svůj tanec života a smrti tančí v rytmu hudby Ivana Achara i Bohdana Pavlíková, Tomáš Petřík, Matěj Anděl, Robert Jáškow nebo Jaroslava Pokorná, která se alternuje s Danou Syslovou. Téměř dvě hodiny trvající Kabaret Winton není jen poctou statečným lidem, ale snaží se poukázat na nelehkou situaci Wintonových dětí.

„Není­‑li něco nemožné, tak musí existovat způsob, jak toho dosáhnout.“ Nicholas Winton

TreBl, foto © Alena Hrbková, Švandovo divadlo