Veronika Hulíková

Po půlstoletí nový pohled
Veronika Hulíková (1977) vystudovala dějiny umění na Univerzitě Karlově v Praze. Od roku 1997 pracuje ve Sbírce umění 19. století a klasické moderny Národní galerie v Praze. Odborně se věnuje českému malířství přelomu 19. a 20. století. Uspořádala monografické výstavy Otakara Lebedy (2009), Jakuba Schikanedera (2012) a Ludvíka Kuby (2013).

Společně s Otto M. Urbanem a Filipem Wittlichem připravila stálou expozici 1796–1918: Umění dlouhého století ve Veletržním paláci. V letech 2019–2022 spolupracovala s kolegy z Národní galerie v Praze a Ústavu dějin umění Akademie věd ČR na grantovém projektu Malíř Josef Mánes (1820–1871), výsledky badatelského úsilí a restaurátorského průzkumu prezentuje publikace Let s voskovými křídly.

Veronika Hulíková společně s kurátorkou Sbírky grafiky a kresby Markétou Dlábkovou představily osobitý talent Josefa Mánesa v celé jeho šíři na výstavě Josef Mánes: Člověk – umělec – legenda, která je pro veřejnost otevřena od 31. března do 16. července ve Valdštejnské jízdárně.

Jaké jste očekávaly reakce veřejnosti na mánesovskou výstavu?
Reakce veřejnosti se těžko odhadují, návštěvnost muzeí a galerií se během pandemie covidu změnila. Naším záměrem bylo, aby návštěvníci odcházeli z výstavy s vědomím, že Mánesovo dílo je výjimečné a že Mánes byl velmi zajímavou osobností, proto jsme výstavě daly podtitul Člověk – umělec – legenda. Poslední kapitola výstavy vypráví o tom, jak bylo Mánesovo dílo od konce 19. století interpretováno, jak byly z Mánesova díla účelově vyjímány jen určité části a jiné potlačovány. Řada návštěvníků může mít Mánesa spojeného jen s kresbami lidových krojů, obrazem Josefiny nebo kalendářní deskou staroměstského orloje, ale Mánes byl skvělý krajinář, ilustrátor, autor návrhů pro umělecký průmysl.

Do jaké míry bylo složité získat pro výstavu exponáty osobního charakteru?
Podařilo se nám získat výpůjčky originálních Mánesových dopisů, některé z nich jsou dnes ve velmi křehkém stavu, a proto mohly být vystaveny jen 30 dní a nyní jsou nahrazeny faksimilemi. Ale například originály Mánesových dopisů z Říma budou vystaveny po celou dobu výstavy, včetně obálek s dochovanými pečetěmi. Vystavujeme také originály daguerrotypií, které zachycují Mánesovu podobu z let 1849–1850. Pro vystavení těchto vzácných exponátů musíme samozřejmě splnit přísné podmínky, např. musí být omezena intenzita světla, aby nedošlo k jejich poškození. Na výstavu se nám podařilo získat všechny exponáty, které jsme měly na seznamu, celkem 400 položek, většina děl je ze sbírek Národní galerie, ale máme 100 exponátů zapůjčených z 25 muzeí, galerií a soukromých sbírek z České republiky. Všichni majitelé byli velmi vstřícní. Jméno Josefa Mánesa nám doslova otevíralo dveře.

Akcentuje výstava malířské nadání v rodině Mánesů, tedy otce Antonína, strýce Václava, bratra Quida nebo sestry Amálie?
Zázemí umělecké rodiny bylo pro Josefa Mánesa zásadní, od dětství mohl vstřebávat podněty jak z oboru krajinomalby, tak z oblasti figurálního malířství. V první kapitole výstavy proto představujeme všechny členy rodiny Mánesů, ale prostorové možnosti nás limitovaly v počtu děl jednotlivých členů. Na výstavě máme čtyři práce Antonína Mánesa, dvě kresby od Václava Mánesa a obraz Vesnická hospoda od Quida Mánesa, ve kterém zachytil bratra Josefa jako podřimujícího turistu s dýmkou.

Josef Mánes byl všestranný umělec. Čím vás nejvíce překvapil, když jste výstavu připravovaly?
Potvrdily jsme si, že Josef Mánes byl skutečně umělec výjimečně kreativní, s velkou fantazií a každé, byť sebemenší zakázce věnoval maximální péči. Mne osobně překvapila jeho schopnost velmi vtipně glosovat situace veřejného i soukromého života.

Je pravda, že Mánes ve snaze o dosažení dokonalosti své modely nejprve maloval jako akty a poté oblékal?
Ano, pro Mánesa bylo důležité, aby postavy na jeho obrazech i kresbách působily věrohodně, lidské tělo pro něj nebyl „panák“ zakuklený v látce, ale skutečný člověk. Pro každou postavu, kterou vidíme například na kalendářní desce staroměstského orloje, měl živý model, který skicoval jako akt a následně v kostýmu.

Jaký byl Josef Mánes člověk?
Velmi citlivý, byl si vědom svého talentu, ale současně se celý život potýkal s pochybnostmi o své práci. Zejména v mladém věku byl zábavný a vtipný společník. A co se týče fyzické podoby, tak podle vzpomínek jeho přátel i podle fotografií měl vysokou, štíhlou postavu, blond vlasy a modré oči, chodil elegantně, někdy až trochu výstředně oblečen. Mánesovu osobnost se na výstavě snažíme zprostředkovat jeho dopisy nebo poznámkami ze skicáků.

Do jaké míry ovlivnila tvorbu Josefa Mánesa jeho choroba?
Josef Mánes trpěl patrně onemocněním syfilis, v posledních letech jeho života měla tato choroba vliv na jeho kresebný projev, ztrácel schopnost pracovat v detailu, v některých dílech také vidíme, že tváře postav jsou deformované. Po návratu z Říma v dubnu 1870 se jeho psychický a fyzický stav stále zhoršoval a zřejmě už nedokázal žádné dílo dokončit.

„V roce 2015 jsme si s kolegyní Markétou Dlábkovou uvědomily, že se blíží velká Mánesova výročí: 200 let od narození v roce 2020 a 150 let od úmrtí v roce 2021. Byl to pro nás impulz pro diskuzi, jak Mánesovo rozsáhlé a velmi rozmanité dílo opět veřejnosti představit. Poslední monografická výstava se v Národní galerii konala v roce 1971.“

Luděk Sládek, foto © Národní galerie v Praze; soukromá sbírka