Jan Drbohlav

Rozhovor s Janem Drbohlavem
Slova a myšlenky jsou základními stavebními kameny oceňovaného scenáristy Jana Drbohlava. Skrze ně splétá na papíře nitky lidských osudů, na které se pak milovníci kvalitních příběhů mohou napojit nejen v kině a divadle, ale také u televize, na stránkách knih a nově i v éteru.

Když si něco dlouho a hodně přejete, tak se vám to splní

Děsí vás jako tvůrce bílý papír, anebo k němu už usedáte s nápadem?
Bílý list papíru děsí asi každého autora. Já osobně k němu ale přistupuji pokaždé jinak a odvíjí se to podle toho, zda mám psát scénář anebo jiný literární útvar. Někdy jste svobodnější, ale třeba scénář má poměrně přísná a přesná pravidla pro stavbu příběhu a také danou stopáž, kterou by neměl scenárista překročit.

Stránky scénářů se dělí na levou a pravou část. Která z nich je pro vás při psaní důležitější?
Abych uvedl čtenáře do problematiky, tak na levé straně scénáře je napsáno, co divák uvidí a na pravé straně, co uslyší. A obliba strany se u scenáristů liší případ od případu. Pro mě jsou třeba důležité obě strany a i s tou levou si nakonec rád pohraji, třebaže se častokrát nebere tolik vážně. Jsem totiž bytostně přesvědčený, že kdybych levou stranu ošidil, dialogy na pravé straně by nebyly tak pěkné.

Jak se potýkáte s kreativními zásahy do svých scénářů z řad producentů, režisérů a nakonec i herců?
Jejich nápady samozřejmě beru v potaz, scénář je vlastně jen „kuchařka“, na druhou stranu ale každá věta, kterou do scénáře napíšu má svůj důvod, proč tam je. Tohle je vždycky trochu složité. Já ale měl většinou to štěstí, že jsem pracoval s tvůrci, se kterými jsem byl naladěn na stejnou vlnu, takže mé scénáře respektovali a příliš do nich nezasahovali.

Převážnou většinu vaší filmografie tvoří historické látky. Baví vás tedy více dobové záležitosti než současnost?
Obojí má své kouzlo a záměrně se nevymezuji proti současnému dění. K těm historickým látkám jsem se dostal tak trochu náhodou skrze krátkou zprávu v novinách o výstavě ze sbírky právníka a knihomila Kamilla Reslera, který byl mimo jiné přiděleným obhájcem K. H. Franka. Na základě této noticky vznikl už na škole nejen scénář k filmu Ex offo, ale práce na něm mě přivedla do archivů, které skýtají neuvěřitelné osudy zejména z let válečných a poválečných.

Naposledy jste podepsaný pod několika epizodami Zločinů Velké Prahy. Čím si vysvětlujete současnou popularitu detektivních a kriminálních seriálů?
Televize, film a koneckonců i divadlo je pouťová zábava, skrze kterou lidé zapomenou na starosti z běžného světa. Diváci si proto tento žánr stále žádají, třebaže v televizi neběží pomalu nic jiného a dokonce se i začínají ozývat hlasy o změně programu. Když jsou ale tyto žádosti a prosby vyslyšeny a natočí se něco jiného, tak okamžitě začne padat sledovanost. Proto se televizní stanice opět navrací k osvědčenému žánru.

Vy však nestojíte jen za hranou tvorbou. Podílel jste se také na reality show Vyvolení a Miss ČR.
U Vyvolených jsem dělal hlavního režiséra dne, což obnášelo zpracovat veškeré dění ve vile z daného dne do podoby, kterou diváci sledovali večer. Někdy to bylo velmi napínavé, protože se mnohdy stalo, že zatímco již běžel začátek, tak my jsme teprve stříhali závěr. A pro Miss jsem dělal scénáře společně s Romanem Štolpou, který se rovněž ladil do poslední chvíle samotné show.

Další show, pod kterou jste podepsaný, je multimediální projekt iMucha Show. Jaký vztah máte k divadelní tvorbě?
Divadlo mě moc baví a to nejen jako diváka ale samozřejmě i jako tvůrce. Je to pro mě velká magie a divákům, kteří upřednostňují film, bych připomněl, že tohle je skutečně „3D“. Poprvé jsem se k němu dostal skrze adaptaci Zvonokos pro mostecké divadlo, pak jsem napsal ještě několik dalších divadelních textů, ale stále mě divadelní prostředí ohromuje.

Když sedíte v divadle, v kině či před televizí, dokážete si právě viděné užít jako běžný divák, anebo ve vás hlodá profesní červík a máte připomínky?
Obojí. Myslím, že si to dokážu užít, ale samozřejmě zároveň sleduji, jak si s textem poradili jiní scenáristé. Samozřejmě jsem ale dalek toho, abych vynášel soudy nad tím, jak se to komu povedlo či nepovedlo. Mám spíše tendenci si říkat, že já bych to udělal takhle a takhle.

Kromě scénářů jste ale také literárně činný.
To ano. I když většinou se to stane tak nějak mimoděk, takovou klasickou ukázkou je biografie Juraje Herze, pro kterého jsem napsal scénář Habermannova mlýna a adaptaci jeho filmové pohádky Deváté srdce pro Národní divadlo. Při práci jsme si tak dlouho povídali, až z toho povídání vznikla jeho biografie Autopsie, aneb Pitva režiséra. Aktuálně jsem ale dopsal historický román Římská jízda, který vyjde letos v listopadu.

Tak to bude ideální vánoční dárek pod stromeček! A o čem bude?
Zjednodušeně řečeno jde o politický thriller z roku 1355. I tento román ale vznikl tak nějak „oklikou“. Na začátku to byl scénář, na kterém jsem pracoval pro producenta Viktora Krištofa, jenž toužil natočit film o Karlu IV. Nechtěl jsem však psát životopisný film, a proto jsem si našel část z jeho života, která sice není příliš známá, zato je ale poměrně napínavá a zajímavá. Avšak rozpočet se vyšplhal do neuvěřitelných čísel a z realizace nakonec sešlo. Nebo přesněji „zatím sešlo“, Viktor se nevzdává a věřím, že se k filmové podobě příběhu časem vrátíme. Zatím jsem ho díky nakladatelství Euromedia mohl převést do knižní podoby a následně i té audioknižní.

K audioknižnímu odvětví máte rovněž velmi blízko. Coby režisér jich máte na svém kontě více než sto. Jak jste se k této práci dostal?
Odmalička jsem rád poslouchal mluvené slovo a celý život jsem si přál být režisérem audioknih. A zjevně je to ukázka toho, že když si něco dostatečně dlouho a dostatečně hodně přejete, tak se vám to splní. Mně se to mé přání splnilo v roce 2017. Tehdy jsem napsal scénáře k seriálu detektivek Kapitán Exner a jednu z knižních předloh Václava Erbena, Osamělého mrtvého muž, jsem měl možnosti natočit jako audioknihu pro nakladatelství Euromedia. Moje práce se líbila, a tak následovaly další nabídky.

Jak se vlastně tvoří taková audiokniha?
Než dostane herec do rukou finální text, tak si ho musím nejprve přečíst já a následně ho naformátovat tak, aby se mi s ním dobře pracovalo a herci četlo. Poté oslovím daného umělce a také zvukaře a autora hudby, která by měla dotvořit atmosféru. Když se kniha načte, tak se ještě musí doladit detaily a vyčistit nepřesnosti. Práce na jedné audioknížce od zadání po hotové odevzdání tedy trvá zhruba 6 týdnů.

Ve svém volném čase sáhnete raději po knize, nebo audioknize?
Můj výběr se odvíjí spíše od toho, na co mám právě chuť. Někdy si rád v klidu a tichu něco přečtu a jindy jsem zase zvědavý na audiotvorbu mých kolegů. Audioknihy, na kterých jsem se podílel, neposlouchám. Ty už jsem slyšel.

Jaké budou vaše prázdniny?
Jak už to tak bývá, tak budou převážně pracovní, protože musím nachystat audioknížky, které by měly vyjít na podzim. Co si ale v létě nikdy neodpustím, tak je návštěva karlovarského filmového festivalu. To je tradice, kterou si s mou manželkou držíme již řadu let, a ani letos tomu nebude jinak. Nejezdíme tam však za večírky, ale pěkně za filmy. Snažíme se jich za ten týden vidět co nejvíce, a nastřádat si tak filmové zážitky do zásoby. A to se ve Varech opravdu daří.

„Divadlo mě moc baví a to nejen jako diváka, ale samozřejmě i jako tvůrce. Je to pro mě velká magie.“

Pro Pražský přehled Tereza Blažková