Pavla Niklová

Rozhovor s Pavlou Niklovou
ředitelkou Židovského muzea v Praze
Pavla Niklová vystudovala angličtinu a češtinu na Karlově univerzitě, následně působila jako manažerka v řadě významných kulturních institucí: v Sorosově centru současného umění, Divadle Archa a v Židovském muzeu v Praze. V letech 2010–2014 byla ředitelkou Českého centra v New Yorku, od roku 2014 vedla newyorskou Vaclav Havel Library Foundation, současně působí v radě Společnosti pro historii československých Židů tamtéž. Příležitostně překládá z angličtiny a v době před pandemií také informovala o kulturním dění v New Yorku posluchače Českého rozhlasu na stanici Vltava.

V Židovském muzeu v Praze jste již v předchozích letech působila, vracíte se tedy, obrazně řečeno, na „místo činu“. Jak nyní tuto instituci vnímáte a kam byste chtěla její činnost posunout?
Pracovala jsem v muzeu pět let na pozici vedoucí Oddělení rozvoje a vztahů s veřejností. Byla to pro mě velmi cenná profesionální zkušenost, potkala jsem spoustu lidí, kteří jsou stále mými přáteli, a zároveň se mi otevřel nový svět poznání, který má v mém životě důležité místo. Nejvýznamnějším a pro mne nejzajímavějším projektem, který jsem v muzeu měla na starosti, byl „Rok s židovskou kulturou – 100 let Židovského muzea v Praze“. Smyslem výročí bylo představit muzeum jako nositele moderní židovské historie, která je provázaná s českou kulturou a společností. Oslovili jsme umělecké instituce, jednotlivé umělce, židovské obce, zahraniční kulturní střediska a další organizace a zeptali se jich, zda by mohli připravit nebo případně věnovat některý ze svých programů Židovskému muzeu k jeho stoletému výročí. Ohlas přesáhl naše očekávání, nakonec jsme spolupracovali se sto dvaceti partnery a Židovské muzeum se podílelo na pořadech v padesáti různých městech v Čechách a ve světě. Ráda bych muzeum vedla v podobném duchu, jako instituci, která vychází z židovské komunity, ale která ve spolupráci s dalšími partnery přináší svými programy podněty pro zamyšlení o dnešním světě kolem nás, vytváří nové vzpomínky a rozvíjí tak koncept muzea, které je sbírkou paměti místa, společnosti a doby.

Máte nyní bohaté zkušenosti z práce v Českém centru a Nadaci Knihovny Václava Havla v New Yorku. Bude z toho něco přenositelné na zdejší poměry?
Vždy se jednalo o kulturní instituce, které se snaží zprostředkovat lidem nějaký hodnotný kulturní zážitek. Já sama nemám žádný umělecký talent, ale život bez umění, divadla a muzeí si neumím představit. Baví mě pracovat na tom, aby umění, historie a příběhy nacházely diváky a posluchače, a to považuji za smysl mé práce. V New Yorku jsem pracovala pro několik neziskových organizací a do mé agendy vždy spadal fundraising. V Americe jsou soukromí dárci hlavním zdrojem financí v podstatě pro všechny kulturní instituce včetně muzeí. Tyto profesní zkušenosti bych ráda uplatnila v Židovském muzeu v Praze. Doufám, že se nám podaří pracovat se soukromými dárci a oživíme Společnost přátel. Vím, že dárcovství se v Čechách velmi rozvinulo, takže doufám, že naše krásné prostory a sbírky a programy, které budeme připravovat, zaujmou diváky, kteří se budou chtít podílet na tom, aby muzeum vzkvétalo.

Jak bude těžké po mnoha letech života v odlišné kulturní enklávě si zvyknout opět na českou realitu?
V New Yorku jsem žila třináct let a mám ho moc ráda. Je to velké a někdy těžké město pro život, ale vždycky bude jedním z mých domovů. New York je tzv. sanctuary city, což znamená, že městské zákony chrání ilegální přistěhovalce před deportací. Myslím si, že to je jedna z nejdůležitějších věcí na New Yorku, to, že ctí původní myšlenku, že Amerika je zemí přistěhovalců. Potkala jsem mnoho lidí, kteří mi pomohli a stali se mými přáteli. Moje děti v New Yorku vystudovaly, někteří z nejlepších přátel mého syna jsou první a druhá generace lidí z Tibetu, Filipín, Indie a dalších zemí a kultur. Nějakou dobu jsme žili v Queens, což je jazykově a etnicky nejrozmanitější místo v USA. New York není jen Manhattan. Do Prahy jsem se pravidelně vracela minimálně jednou za rok a je moc zajímavé sledovat, kam se česká společnost a také umění posouvají. Myslím, že je hodně vidět skutečnost, že mladí lidé využívají možností studovat v zahraničí a cestovat a přinášejí své zkušenosti, a tím vytvářejí v Čechách novou atmosféru, která je více propojena se světem. Máme všichni společně zodpovědnost za to, v jakém stavu budeme dalším generacím předávat naši planetu.

Podařilo se Vám za doby působení v New Yorku založit festival středoevropského divadla, budete se této činnosti ještě věnovat?
Vidět v New Yorku evropské divadelní představení je stále vzácné. V roce 2017 jsme uspořádali první ročník středoevropského divadelního festivalu Rehearsal for Truth, který jsme věnovali Václavu Havlovi. Navázali jsme spolupráci s českými, slovenskými, polskými, maďarskými a rumunskými kulturními institucemi a na festivalu uvádíme společensky angažovaná divadelní, taneční a hudební představení. Jedná se o showcase performačního umění, a dnes už nejen středoevropského. V roce 2019 jsme přidali sérii scénických čtení současných divadelních her. Tento program je financován granty New York City Department of Cultural Affairs a New York State Council on the Arts. Mám velkou radost, že jsem mohla předat vedení festivalu Edwardu Einhornovi, skvělému autorovi a divadelnímu režisérovi, který s Havlovou nadací spolupracuje již mnoho let. Myslím, že je to největší americký odborník na Havlovu divadelní tvorbu. V roce 2006 uspořádal v New Yorku festival, který představil kompletní Havlovy hry a sám Havel se ho zúčastnil. Edward má také svoji divadelní společnost Untitled Theater Company No. 61, která působí v New Yorku již více než 25 let a zabývá se mimo jiné absurdním divadlem.

Objekty Židovského muzea jsou většinou vnímány spíše jako příležitost k návštěvě pro zahraniční turisty. Pokusíte se přilákat více tuzemských zájemců?
Muzeum představuje ojedinělou kolektivní paměť české a moravské židovské komunity, z níž vyplývá nesmírná zodpovědnost a motivace k vedení muzea jako instituce, která je založená na židovských tradicích, ale je zároveň přístupná široké veřejnosti, a kromě uchování vzdálené historie dokumentuje současný život. Většina našich návštěvníků je ze zahraničí, jsme samozřejmě velmi rádi, že lidé opět začali cestovat a muzeum se opět zaplňuje. Ale chtěli bychom se také zaměřit na pražské a české diváky a připravit jim program, který by je k nám do muzea vracel. Přáli bychom si, aby muzeum více přispívalo ke kulturnímu dění v Praze, aby se zapojilo do mezinárodních projektů, aby vytvářelo nová partnerství, aby bylo otevřeným prostorem, který divákům bude přinášet nové zážitky. Myslíme si, že určitě máme české veřejnosti co nabídnout.

„V New Yorku jsem žila třináct let a mám ho moc ráda. Je to velké a někdy těžké město pro život, ale vždycky bude jedním z mých domovů.“

Židovské muzeum v Praze představuje ojedinělou kolektivní paměť české a moravské židovské komunity, z níž vyplývá nesmírná zodpovědnost a motivace k vedení muzea jako instituce, která je založená na židovských tradicích, ale je zároveň přístupná široké veřejnost.

Alice Braborcová, foto © Židovské muzeum v Praze