Aleš Palán

Aleš Palán (nar. 1965) je významným českým novinářem, spisovatelem a editorem. Studoval pedagogickou fakultu v Brně, v 80. a na začátku 90. let pracoval v dělnických profesích. Od roku 1993 se věnuje novinářské práci, vedl kurzy tvůrčího psaní. Napsal nebo se autorsky podílel na více než 30 knihách, za které obdržel již několik literárních cen.

Ve své autorské tvorbě se převážně věnujete rozhovorům s osobnostmi od intelektuálů počínaje, až po lidi tzv. na okraji společnosti. Co konkrétně v nich pro sebe hledáte?
Hledám silné příběhy a jedinečné postoje – k nim se člověk může dostat i tak, že se ocitne na jakémsi okraji okraje, stranou zájmu ostatních, a stane se pro ně jaksi průhledným. Já se právě na takové osobnosti snažím zaostřit. Nacházím tam pak neopakovatelné momenty, takové, které burcují i konejší zároveň. Mám rád, když jednotlivec dokáže zvládnout ten největší životní úkol. Ne, nemyslím změnit svět, myslím něco víc: změnit sebe – a naučit se sám se sebou vycházet.

Jak dlouho trvalo, než jste si získal důvěru lidí ze samot a žijících v podstatě mimo běžnou civilizaci?
Většinou jen krátce. Nepřišel jsem za nimi totiž jako novinář, který by se je snažil „vykostit,“ nepřišel jsem je poučovat ani zachraňovat, dokonce ani obdivovat ne. Přišel jsem jako rovný s rovným, byl jsem otevřený a dal jsem najevo, že výsledkem setkání má být nejen rozhovor do knihy, ale také přátelství. To v mnoha případech trvá i roky po vydání knihy. Myslím, že každý z nás chce alespoň občas sdílet svůj příběh. Byl jsem tam proto, abych poslouchal a vnímal. Mnozí z těch lidí jsou rádi, když přijedu. Na druhou stranu jsou i rádi, když odjedu – jsou to solitéři, pohrouženi ve svém světě, ve vlastní utopii a dlouhá přítomnost druhého by byla rušivá. Snažím se nerušit, neměnit – a pokud, tak sebe.

Sám jste se nějakou dobu toulal, odkud se ve Vás vzaly touhy k nesvázanému životu?
Na konci osmdesátých let, pokud jsem nechtěl emigrovat, bylo tuláctví jedinou formou projevené svobody mladého kluka, kterým jsem tehdy byl. Tak jsem to tehdy vnímal. Nechtěl jsem dělat kariéru v rámci reálného socialismu, nemohl jsem veřejně publikovat, ani jezdit nikam za hranice. Neměl jsem pas, tak mi zbylo „jen“ Československo. Poznal jsem spoustu míst spíše z té druhé skryté strany, a ta mě zajímá dodnes. Psal jsem si sám pro sebe a toulal se. Být bez zaměstnání tehdy ovšem znamenalo porušení zákona, s nímž jsem se nakonec dostal do kolize, a to mé toulání utnulo. Přesto to bylo dva a půl roku jedinečné zkušenosti.

Zatím poslední knihou, která Vám nyní vychází, je rozhovor se zoologem a spisovatelem Miloslavem Nevrlým. Jakým způsobem nacházíte osobnosti, které zpovídáte?
Na Mílu Nevrlého jsem měl spadeno dávno. S jeho Karpatskými hrami a Knihou o Jizerských horách jsem sice nevyrůstal, ale fascinovaly mě svou věcnou vroucností, přesností i rozmachem. Nevrlý – skautskou přezdívkou, podle níž se jmenuje naše kniha, Náčelník – prošel spoustu cest a byl na nich nadobyčej vnímavý. Jeho knihy jsou pro tuláky a skauty tím zásadním čtivem, první volbou, zejména útlé Karpatské hry mnoha lidem doslova proměnily život. Pro literární kánon je přitom Míla Nevrlý dosud neobjeveným spisovatelem, mnoho literárních historiků ho vůbec nezná, nebo pokládá za lokální zjev. A právě tahle polarita, mezi skrytostí a jakousi hvězdnou pozicí, mě lákala tím víc.

Máte již připravená nějaká další témata pro svá díla?
Ještě letos na podzim vyjde kniha nazvaná 25 na pamětnou, ve které jsem vyzpovídal 25 osobností zakládající folkové generace: Hutku, Mertu, Michnovou, Třešňáka, Voňkovou… Položil jsem jim 25 stejných dotazů, takových, které se běžně nedávají, a vznikl pestrý dotazník. Na konci října ho vydá Galén. A na konci listopadu přijde velká kniha: v Hostu vyjde Muž, který sází borovici blatku. Jde opět o příběhy ze skrytu, tentokrát s dobře ukrytými výtvarníky. Chtěl jsem najít takové lidi, kteří dlouhodobě malují nebo dělají konceptuální projekty, ale na internetu o nich není ani zmínka, v podstatě o nich neví vůbec nikdo. Jejich osudy a myšlení jsou jedinečné, v několika případech se mi navíc podařilo objevit opravdu zásadní výtvarníky. V Sokolově a ve Frýdku­‑Místku, tedy v místě bydliště některých z nich, budou vydání knihy provázet i jejich výstavy. Moc mě ta práce těšila a věřím, že i čtenáři budou potěšeni nebo dokonce uchváceni.

Děkuji Vám za inspirativní rozhovor a přeji, ať dále nacházíte zajímavé osobnosti s jejich osudy.

Alice Braborcová, foto © archiv Aleše Palána

Kniha rozhovorů se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině (2018) se stala bestsellerem a zvítězila v anketě Kniha roku Lidových novin. Na tento úspěch autor navázal volným pokračováním o samotářích z celého Česka Jako v nebi, jenže jinak (2019).