Jiří Peňás

S knížetem v kraťasech
Rozhovor s Jiřím Peňásem, autorem knihy Výpravy s knížetem po schwarzenberských místech
Jiří Peňás, literární publicista a spisovatel, je člověk, jehož je radost číst i poslouchat. Redaktor Týdeníku Echo už patnáct let podniká pravidelné cesty do blízkých a vzdálenějších koutů nacházejících se zejména v Česku a střední Evropě. Z nich pak sepíše každý týden své cestopisné fejetony neboli výpravy. Výpravy vycházejí i knižně a na světě je už jejich páté pokračování. A protože jsme staří známí, mohla jsem se ho na tento speciálně pojatý díl vyptat, přičemž jsme si tykali.

Rozhovor vedeme kvůli tvé nové knize, ale zeptám se nejdřív na toto: jak jsi ty, publicista a spisovatel, tedy člověk vyjadřující se literárními texty, přišel k vlastnímu podcastu?
Já jsem k tomu přišel jako slepý k houslím. Prostě máme v redakci takové studio, a to se musí využívat. Tak mám „podcast“ i já. Ale především bych řekl, že se tomu nemusí říkat nutně podcast, což je fakt slovo, které v češtině nezní vůbec dobře. Řekl bych spíš, že to je prostě rozhovor, který se nahrává, a pak se to zavěsí na internet. Během let v novinách jsem udělal rozhovorů stovky. Pak jsem je ovšem přepsal na papír, tedy do textu. Tyhle rozhovory se tedy nepřepisují, nejsou ke čtení, ale k poslechu, a případně k pohledu. To je na jedné straně výhoda, neboť se s tím nemusím přepisovat, ale na druhé straně nevýhoda, protože jsem vidět a slyšet se všemi vizuálními a řečovými vadami.

Cítíš se v tomto novém žánru dobře, vyhovuje podcast tvé – spíše konzervativní a tradicionalistické – nátuře?
Zatím jsem udělal dva. Byl tam Jáchym Topol, pak Stanislav Komárek. Jáchym mluvil o Mexiku, profesor Komárek o Madagaskaru. Takže jsem se cítil docela dobře. Ještě lépe bych se cítil, kdyby se to nenahrávalo, ale to by holt už nebyl ten „podcast“.

Tvým hostem mohl být teoreticky i Karel Schwarzenberg, jeho však už pozvat nelze. Stihl jsi s ním ale napsat knihu. Co rozhodlo o tom, že ses do ní pustil?
O tom rozhodla slušnost. Když už jsme se s knížetem domluvili, že spolu budeme jezdit po místech s ním spojených, tak se slušelo o tom pak něco napsat. Kdyby v listopadu neumřel, možná bychom toho objeli více, osud však tomu chtěl jinak.

Jakým byl kníže společníkem?
Ale jo, dobrým. Ale společníkem jsem byl spíš já jemu. Mně šlo hlavně o to, aby se nenudil, což se snad podařilo. Aspoň řidič Michael Pastorek mi pak řekl, že už dlouho nezažil, že by kníže měl tak dobrou náladu a byl ochoten se tak dlouho vybavovat. Vždy při zpáteční cestě mu však už spadla hlava a spal. To byla ale součást nevyřčené domluvy.

Knih o knížeti už vyšlo více. Proč by měli čtenáři sáhnout po té tvé?
Tahle knížka je, myslím, posledním svědectvím z poslední fáze jeho života. A bavíme se o dost jiných věcech, než se obvykle lidé s knížetem bavili. Takže je to úplně jiné, než se o něm dosud psalo. Je to pohled na Karla Schwarzenberga v kraťasech. Tedy ty výlety se uskutečnily v létě a kníže měl prostě šortky… Doufám, že kniha bude přitažlivá pro každého, kdo měl knížete rád. Nebo ho aspoň zajímá, co to bylo za člověka, a proč ho tolik lidí rádo mělo. A pořád mít bude.

Proč jsi měl rád Karla Schwarzenberga ty?
Karel Schwarzenberg byl přitažlivý ze své podstaty, přitažlivý a jedinečný je jeho osud i celého rodu. Navíc jsem ho měl rád jako člověka, kterého jsem mohl trochu poznat i osobně. Poprvé jsem ho viděl začátkem listopadu 1989 na setkání nezávislé české kultury v polské Vratislavi, a pak během let při nejrůznějších příležitostech. Měl jsem pocit, že se se mnou rád pouštěl do řeči, protože jsme spolu probírali jiná témata, než o jakých mluvil se svými jinými známými. Tak se vyvinulo, že jsem mu byl u konce života docela blízko.

Jak probíhaly vaše cesty?
První část knihy obsahuje tři reportáže ze tří celodenních vyjížděk na knížecí místa, které jsme objeli od června do srpna roku 2023. Společně jsme navštívili Čimelice, Orlík a Sedlec u Kutné Hory. Kníže už, jak známo, byl v té době na vozíku, takže se to odehrává během našich jízd v knížecím autě, a pak především během našeho sezení v nějaké hospodě, kam jsme se pak přesunuli. Jak mi Jeho Jasnost na začátku řekla: „Budete jezdit s chromajzlem“. Já na to řekl: „To bude bonus našich cest.“ Sám jsem pak zajel i do Štýrska na zámek Murau, kde jsem byl pár dní knížecím hostem. Po jeho smrti jsem byl ve Vídni a taky jsme si s jeho řidičem Michaelem zajeli k hrobce na Orlík. To tam byl už čtrnáct dní i kníže.

Co tě při tvých cestách dokáže nadchnout či rozradostnit?
Nevím, jestli přímo rozradostnit, ale umím ocenit, kdy je něco nezničené, nezprzněné, v dobrém stavu a třeba to slouží nějakému účelu.

A co tě nudí, případně rozesmutňuje?
Že tak často člověk naráží na pravý opak. Zvláště v té naší milé zemičce.

Co bys rád ještě zažil?
Rád bych zažil návrat království a obnovu feudalismu. Ale vím, že to nezažiju.

V knize mě zaujala pasáž, kdy se kníže, sám už takřka nepohyblivý, v jednu chvíli záhadně ztratí… Mohl bys o tom něco říct?
K tomu bych řekl, že to je takové malé tajemství mezi mnou a knížetem. Nechť se čtenářstvo nechá překvapit.

„Karel Schwarzenberg byl přitažlivý ze své podstaty, přitažlivý a jedinečný je jeho osud i celého rodu.“

Pro Pražský přehled Magdalena Bičíková