Areál kláštera premonstrátů na Strahově

Kam s Vojtěchem Kašparem za památkami donedávna ukrytými v zemi
Areál kláštera premonstrátů na Strahově
Jeden z nekrásnějších pohledů na Pražský hrad a vltavské údolí, korunované na jižním okraji historického jádra Prahy bájným Vyšehradem, je z prostoru Strahovské zahrady. Ta na východní a jižní straně obepíná jeden z nejvýznamnějších pražských církevních areálů – Strahovský klášter, jenž představuje skvost románského, gotického i barokního stavitelství.

Ještě před výstavbou románského kláštera byli v jeho místě ukládáni k poslednímu odpočinku zemřelí z blízkého Pražského hradu či jeho podhradí. O tom svědčí početné nálezy kostrových hrobů s typickou výbavou průběhu 9. a 10. století, které byly archeologickými výzkumy nalezeny v různých místech klášteřiště. Ostatně archeologie, společně se stavebně historickými průzkumy spojenými s postupnými úpravami areálu od padesátých let 20. století, výrazně přispěla k jeho poznání. Postupně byly zpřístupněny především nejstarší odkryté románské části kláštera, dlouhou dobu ukryté pod fasádami mladších barokních úprav areálu.

Půvabná vyhlídka je od sochy Panny Marie z exilu, stojící pod jihovýchodním nárožím kláštera. Původní socha stojící na Staroměstském náměstí byla zničena v roce 1918. Nová socha vznikla v roce 1954 v Itálii a byla na své dnešní místo převezena z benediktýnského opatství Lisle u Chicaga v roce 1994.

Vznik kláštera v dominantní poloze na hoře Strahov, v latinských pramenech nazývané „Mons Sion“, nad podhradím Pražského hradu, inicioval mezi lety 1143 až 1144 český kníže a pozdější král Vladislav II. a jeho manželka Gertruda. Velký podíl na jeho vzniku měl i významný olomoucký biskup Jindřich Zdík. Samotné počátky jsou spojeny s neznámým konventem řeholních kanovníků vedených opatem Blažejem, který se zde usadil okolo roku 1140. Ale již o dva roky později na Zdíkovu žádost přicházejí premonstráti z porýnského Steinfeldu, vedení prvním známým opatem Gezem. Původně nepochybně dřevěná klášterní provizoria byla v průběhu druhé poloviny 12. století nahrazena kamennými románskými klášterními stavbami, bazilikou Nanebevzetí Panny Marie, konventem i samostatným obydlím pro panovníka a opata. V roce 1258 postihl klášter mohutný požár, a proto byl v průběhu 14. století goticky přestavěn. Po vyplenění kláštera v období husitských válek dala klášteru dnešní podobu především rozsáhlá barokní přestavba v průběhu 17. a 18. století.
Z románské části kláštera se nejlépe dochovala klášterní kvadratura (čtvercová chodba okolo klášterního dvora s arkádami) situovaná jižně od kostela. Obsahuje několik autentických interiérů s řadou pozoruhodných románských stavebních detailů. Spektakulární je rovněž exteriérová západní stěna konventu, na níž můžeme sledovat původní patrové členění stavby.
Archeologické výzkumy postupně odkryly mnoho unikátních detailů románského kláštera, např. sakristii v nejsevernější části východního křídla kvadratury s opukovou dlažbou a kanálkem směřujícím k rajskému dvoru, lavatorium, nádrž na vodu hlubokou tři metry u jižního ramene ambitu v prostoru rajského dvora se systémem opukových kanálů a kanálků napojených na unikátní technické dílo přivádějící vodu z nedalekého vrchu Petřín, torzo stavby u jihovýchodního nároží prodloužení jižního křídla kvadratury, stavbu původně stojící v místech mladšího barokního zahradního altánu či stavbu původně situovanou západně od kvadratury v místech dnešního Filozofického sálu s knihovnou.
Všechny jsou dnes uschovány před znaky návštěvníků, ale prohlédnout si můžeme dvě místnosti severního traktu vybíhajícího z východního křídla ambitu v prostoru tzv. Cedrového dvorku v jižní části nádvoří prelatury. Základy a části nadzemního zdiva nemocničního či záchodového křídla jsou nadstavěné a na povrchu prezentované v zatravněné ploše. Při návštěvě Strahovské obrazárny si potom můžete prohlédnout většinu dochovaných nadzemních partií kláštera, především v přízemí kvadratury i v prvním patře, kde se nacházel dormitář (společná ložnice).
Ojedinělým pozůstatkem románského stavitelství je pozoruhodný systém vodních děl pod klášterem, který zaručoval nejen dostatečný přísun užitkové a pitné vody, ale rovněž i nezbytné odvodnění klášterního areálu a zajištění jeho statiky na klesajícím svahu s hydrologicky komplikovanými podmínkami. Z Petřína, bohatého na podzemní vodu, byla přiváděna voda samospádem z pramenů hlavní štolou a dále rozváděna několika kanálky do klášterních budov, do kašny ve studničním stavení a dále do nádrže a do bazénu v rajském dvoře. Dále proudila voda podzemními drenážemi východní stranou rajského dvora a odtokovým kanálkem do severovýchodního kouta zahrady a dále do strahovských zahrad a vinic. Obdivuhodné technické dílo patří k unikátně dochovaným románským vodohospodářským zařízením. Podobně jako celý klášter, který bezpochyby náleží mezi nejdůležitější pražské románské stavby.

„Premonstrátský řád řeholních kanovníků je nazván podle mateřského kláštera ve francouzském Prémontré, který založil v roce 1120 Norbert z Xantenu (odtud i původní název norbertini). Řád se řídí řeholí sv. Augustina a byl potvrzen papežem Honoriem II. v roce 1126.“

Mgr. Vojtěch Kašpar, Archaia Praha z.ú.