Na dlažbě

Praha byla jedním z prvních evropských měst s dlážděnými ulicemi. Nejstarší pozůstatky dlažby z konce 10. století byly objeveny na Pražském hradě.

Původní ulice se dláždily štěrky, vltavskými oblázky, pískovcem i opukou. Dláždění ulic začalo za Jana Lucemburského (1329). Od roku 1331 se některé ulice dláždily již křemencem, který odolával povětrnostním vlivům. Jen okovaná kola povozů křemencovým kvádrům ulamovala hrany, a tak vznikly pověstné kočičí hlavy. Mezi první dlážděné ulice ve 14. století patří, jak jinak, Dlážděná ulice. Koncem 18. století se dláždilo systematicky do řádků, v druhé polovině 19. století přichází vyvýšený chodník a s ním i mozaiková dlažba z kostiček. Původní křemencovou dlažbu se středovým odvodňovacím řádkem najdete v ulici Řásnovka. Unikátní je ulice U Obecního dvora, kde se dochovala štípaná dlažba na chodnících, křemencová dlažba ulice a dělící mramorový obrubník z 19. století. Přitom Václavák měl ještě v 70. letech 19. století dlažbu z velkých oblázků, kterým se říkalo volská oka. K vidění byla i dlažba dřevěná v okolí špitálů, nemocnic, a dřevěnými špalíky byl dlážděn Čechův most nebo průjezdy domů. Jeden takový vás dovede k Betlémské kapli na Žižkově.
Žižkov, nejosobitější pražská čtvrť, nabízí vyvýšené jedinečnosti, jako je Vítkov, Šibeniční vrch, Židovské pece či Parukářka. Vítkov býval v dávných dobách hustě zalesněný, za Karla IV. hvozd ustoupil vinicím a ty za třicetileté války valům a ohradám. Poté radní Žižkova zadali zahradníku F. Thomayerovi, aby na Vítkově založil sad. Ten se pak otevřel veřejnosti roku 1898. Šibeniční hora, později Komotovka, se říkalo od 11. století vrchu mezi Husitskou a Seifertovou ulicí. Odsouzence tu věšelo Staré i Nové Město pražské, například Jana Roháče z Dubé s jeho kumpány. Šibenice stály na vrcholu dnešní Příběnické ulice. Koncem 18. století toto kleté místo pohltily sady, zahrady, pastviny a vinice. Židovské pece dostaly svůj název díky židovským pekařům, kteří tu měli pece na chléb. Kopec pokrývaly vinice, ale i jeskyně hloubené a obývané pražskou chudinou. Z Šibeničního vrchu sem na 30 let (do 1866) přesunuli také popraviště. V oněch časech se tu padělaly i mince – žižkováky. V souvislosti s pražskou dlažbou nás nejvíce zajímá poslední ze čtyř žižkovských vrchů, Vrch svatého Kříže, Křížek, podle křížku z roku 1822. Částí vršku je i Parukářka, jejíž geologický podklad tvoří jíl, břidlice a hlavně křemenec, který se těžil v lomu v místě dnešní Prokopovy ulice. Dělal se tu štěrk, chodníkové kostky i „kočičí hlavy“, jimiž se dláždily žižkovské ulice. Dodnes je najdete v Krásově, Chvalově, Štítného a dalších ulicích. Lom otevřeli po válce roku 1918, když zbourali zámeček na návrší proti Nakvasově ulici. Říkalo se tu i Na Zámečku, ale běžnější je Parukářka, po majiteli usedlosti Hejtmanovská, kterou v roce 1804 vlastnil jistý Hrabánek, povoláním parukář. Znám je i název Bezovka (Fliedermühle), což býval oblíbený, dnes již zaniklý výletní hostinec a mlýn na konci Prokopovy ulice. Znám je i název Kapslovna podle továrny na střelivo u Jeseniovy ulice, kterou založili francouzští podnikatelé Sellier a Bellot (1823).
Žižkovský křemenec je různého zabarvení, většinou však narůžovělý. Za jistých okolností se jeví dokonce jako zlatavý. Možná tak dostala Praha svůj přívlastek „zlatá“? Ibráhím ibn Jákúb, kupec, popsal Prahu v 10. století (965–966): „Město Frága je vystavěno z kamene…“ „Frága“ je vlastně otázka, tak proč ne křemencově zlatá.

Luděk Sládek, foto © www.kauza3.cz; Luděk Sládek; David Vančišin; www.prahaneznama.cz