Kam s Vojtěchem Kašparem za památkami donedávna ukrytými v zemi

Období svátků vánočních a novoročních přípitků bývá často spojeno s nadměrným obžerstvím, a proto je dobré vyrazit na procházku do přírody. I uprostřed města můžeme nalézti zaniklý středověký hrad. Legendami opředený vrch Děvín se nachází nad Hlubočepy, Zlíchovem a Radlicemi. Na západním konci táhlého vrcholu ostrožny můžeme dodnes v místě nejvyššího bodu planiny Dívčích hradů spatřit spektakulární pozůstatky středověkého hradu.

Neklidný a s ohledem na absenci hustější vegetace velmi dobře čitelný terén svědčí o existenci pozdně středověkého opevněného sídla, které dle písemných pramenů zřejmě postavil někdy před rokem 1338 nejvyšší písař Štěpán z Tetína, který byl synovcem levobočka Václava II. Jana Volka. Hrad neměl dlouhého trvání, jelikož jej okolo roku 1370 kupuje smíchovský kartuziánský klášter a na počátku husitských bouří již není zmiňován. Existoval tedy zřejmě velmi krátkou dobu ve 2. a 3. čtvrtině 14. století.
Tomuto datování odpovídá i dodnes v terénu velmi dobře patrná dvoudílná dispozice hradu. Pravidelně čtvercový půdorys překvapivě není na východní přístupové straně, kde bychom očekávali vstupní bránu, opatřen příkopem, na západní a severní straně je vrchol plošiny vymezen výrazným příčným údolíčkem, na jižní straně strmě spadajícími svahy Prokopského údolí s Dalejským potokem. Nároží byla velmi pravděpodobně zesílena na severní straně nárožními věžemi či baštami a při jižních rozích obdélnými hospodářskými stavbami. V severozápadním rohu vnějšího ohrazení (předhradí) se nacházelo jádro hradu, tvořené blokem dvou či tří palácových křídel svírajících nevelké nádvoří, kterým dominovala na jižní straně čtvercová obytná věž.
Přestože pozůstatky hradu Děvín nejsou typickou hradní zříceninou s dochovanými nadzemními stavbami, jedná se o jeden z nejčitelnějších hradních objektů, který pozornému návštěvníkovi nabízí četné a rozmanité indicie své původní podoby. A to přesto, že v roce 1513 zříceniny posloužily jako cvičný terč pro zkoušení nových děl. V kronice Václava Hájka z Libočan sepsané okolo roku 1540 se posléze dočteme, že hradní zdi jsou „vysoké, velmi tlusté a pevné“. Když lokalitu v roce 1864 navštívili známí spisovatelé Pavel Josef Šafařík, Karel Havlíček a Václav Vladivoj Tomek, spatřili již jen zříceniny „dílem kamenné, dílem cihelné, veskrz jen se zemí rovné“. Hrad v této podobě zachytil nejstarší dochovaný plánek hradu, který nalezl August Sedláček v pozůstalosti Františka Alexandra Hebera, když ve 30. letech 20. století tvořil své monumentální dílo o českých hradech. Ten již napsal, že je „hradiště tak zhanobeno, jakoby okolo kouska kamene nebylo“.
Dispozice hradu uchovaná v podobě již zmiňovaného neklidného terénu a terénních reliktů je velmi dobře patrná právě v zimě při sněhové pokrývce, ale na hrad můžete vyrazit i v době vegetační aktivity, kdy některé zaniklé objekty velmi dobře indikují porostové příznaky. Některé rostliny (např. válečka prapořivá) totiž rostou pouze v místě zaniklých staveb. V rámci povrchového průzkumu se podařilo kromě fragmentů keramických nádob, které potvrzují dataci hradu do průběhu 14. století, nalézt i cihly a především pálenou střešní krytinu (prejzy a hřebenáče).
Vrch Děvín je i legendami opředený, vždyť Kosmas ve své kronice píše o ženách, které nepoddány mužům vystavěly si hrad Děvín. Spor mužů se ženami tehdy dopadl smírem při hodokvasu na hradě, kruté střetnutí obou pohlaví potom přinesla až později sepsaná Dalimilova kronika z počátku 14. století. Dnes zřejmě spolehlivě víme, že pokud nějaký raně středověký hrad (hradiště) Děvín existoval, stál jinde. Výrazná dominanta, možná s nějakým strážním postavením na přístupu do pražské kotliny od jihozápadu od Lochkova a butovického hradiště, však nepochybně svůj význam měla, jelikož k roku 1130 je pod Děvínem při řece doložen výběr cla z vorů. Cesta podél řeky z jihu tehdy ještě nebyla možná, jelikož skalnaté vltavské břehy ustoupily přístupové komunikaci až v průběhu 18. století.
Výlet můžeme zahájit jízdou vláčkem z Hlavního či Smíchovského nádraží (severní nástupiště) do stanice Praha-Žvahov a odtud překrásnou přírodní scenérií vystoupat z Prokopského údolí na vrch Děvín. Odtud se můžeme již pomalou chůzí přesunout napříč planinou Dívčích hradů směrem do Radlic, kolem výběhů koně Převalského, či jít podél svahů nad řekou a kochat se nádhernými výhledy do vltavské kotliny či pozorovat zajímavé skalní útvary a vyhlídky. Před vodárenskou věží z roku 1977 od slavného architekta Karla Hubáčka se nachází přírodní památka Ctirad s geologickými výchozy velmi dobře dokumentujícími vývoj pražské pánve v období prvohor a natrefit zde můžeme i na zkameněliny. V místě počínající zástavby Radlic již můžeme nasednout na autobus 153 (zastávka Nad Konvářkou), který nás doveze například na stanici metra Radlická.

V kronice Václava Hájka z Libočan sepsané okolo roku 1540 se posléze dočteme, že hradní zdi jsou „vysoké, velmi tlusté a pevné“. Když lokalitu v roce 1864 navštívili známí spisovatelé Pavel Josef Šafařík, Karel Havlíček a Václav Vladivoj Tomek, spatřili již jen zříceniny „dílem kamenné, dílem cihelné, veskrz jen se zemí rovné“.

Mgr. Vojtěch Kašpar, Archaia