Inscenace s jedinečným zvukem

z mého pohledu

Kdo by neznal amatérskou zpěvačku s nezaměnitelným pěveckým projevem a také velkou milovnici klasické hudby Florence Foster Jenkins.
Její příběh se v posledních letech dočkal hned několika filmových zpracování a rovněž i bezpočtu divadelních provedení. Proto se také může zdát, že o madam Jenkins bylo již vše řečeno, a diváci tak jen sledují, jak si představitelky poradí s touto bizarní figurkou. Čím tedy může překvapit novinka Divadla Ungelt Krásná vzpomínka?
Třebaže se jedná o další inscenaci pojednávající o „božské“ Florence, hlavní slovo zde má její klavírista a korepetitor Cosmo McMoon, který s Jenkins prožil nejeden hudební i osobnostní křest ohněm při korepeticích, posléze během početných „ritzitálů“ a nakonec i v samotné Carnegie Hall. A právě jeho postava je oním vypravěčem krásné vzpomínky, kterou autor hry Stephen Temperley skládá ze skutečných i zcela fiktivních motivů. A proč by ne. Některé vzpomínky bývají s přibývajícími roky často nepřesné…
O nějaké vágnosti však nemůže být řeč u hereckých výkonů ústřední dvojice, které to spolu zkrátka ladí a k této souhře by jistě nedošlo bez přesně vedené režie Martina Čičváka. Ungeltský nováček především Ondřej Brousek, jenž ztvárňuje Cosmu, se perfektně přizpůsobil komorní scéně, ačkoli je zvyklý hrát ve velkých divadelních domech. Jeho Cosmovi nechybí příjemná civilnost, lidskost i vtip. S humorem dokáže vyprávět o intonačních i dalších nedostatcích své zaměstnavatelky, ale nikdy nesklouzne k hloupému posměchu. Je to takové láskyplné konstatování skutečnosti. Brousek je rovněž vynikající hudebník a nebojí se zde svůj talent plně rozvinout. Florence Báry Štěpánové zde sice nemá tolik prostoru, ale o to je její ztvárnění zajímavější a niternější. Není totiž žádnou afektovanou, obstarožní bláznivkou, která vzbuzuje mezi diváky hurónský smích, ale naopak rozkrývá další možné polohy této osobnosti. Její Florence je spíše snílkem, který jde do všeho s dětským zápalem a bezelstností. Nelze u ní nevyzdvihnout také excelentní ztvárnění specifického hlasového projevu. Je to sice na poslech nepříjemné, za to však téměř autentické provedení.
Vše podtrhuje minimalistická scéna a divák nepřijde ani o výstřední kostýmy, které byly nezbytnou součástí každého vystoupení.
Krásná vzpomínka Divadla Ungelt přináší především příběh o dvou zapálených hudebnících z odlišných světů, kteří si snaží splnit svůj sen, a právě proto by si ho diváci neměli nechat ujít.

-TreBl-, foto © Tomáš Mikule; archiv Divadla Ungelt