Zemřel tam, kde vše začalo

22. března 1892 (130 let)
Řeč je o Karlu Poláčkovi, rodáku z Rychnova nad Kněžnou, který zemřel 21. ledna 1945 u hornoslezského městečka Gleiwitz. Právě tady přepadli 31. 8. 1939 Němci svůj vlastní vysílač a na místě nechali mrtvá těla vězňů z Dachau v polských uniformách. Záminka pro vpád do Polska 1. 9. 1939, začátek druhé světové války.
Karel se narodil 22. března 1892 v rodině Jindřicha Poláčka, židovského obchodníka s koloniálem, a Žofie, roz. Kohnové, která vychovávala sedm dětí: Karla, Arnošta, Kamila, Ludvíka, Zdeňka, ale také Bertu s Milanem z otcova druhého manželství. Karel absolvoval v Rychnově základní školu, ale z vyššího gymnázia byl vyloučen. Dostudoval až v Praze (1922) a nedokončil ani právnickou fakultu. V první světové válce byl na ruské frontě, kde se vzdal do zajetí. Po návratu pracoval coby úředník, ale od roku 1920 začal psát do satirických časopisů, Lidových novin, Tvorby, Českého slova a časopisu Dobrý den. V roce 1933 se vrátil do Lidových novin, odkud byl pro svůj židovský původ po vzniku protektorátu 1939 propuštěn. Manželství s Adélou nebylo šťastné, neshody s matkou měla i dcera Jiřina. Snad proto Karel úterky a soboty hrál v klubu Na Příkopě karty, v pátek večeřel u Čapků, často s pátečníky, neděle a svátky trávil s přáteli. V roce 1936 zahořel láskou k rozvedené JUDr. Doře Vaňákové (Weiszové), s manželkou se na podzim 1939 rozvedl. Adéla se odstěhovala do Rychnova a Dora zařídila Jiřině odjezd do Anglie. Díky tomu Jiřina unikla takřka jisté smrti. S otcem si dopisovala přes adresu ve Švýcarsku do července 1943. Karel byl s Dorou 5. 7. 1943 deportován do terezínského ghetta a poté do Osvětimi 19. 10. 1944, kde se mělo dlouhá léta za to, že neprošel selekcí. Klára Baumöhlová však vypověděla, že Poláček přežil pochod z Osvětimi do pobočných táborů Hindenburg a Gleiwitz, kde však neprošel selekcí a byl 21. 1. 1945 zabit. „Do školy chodím každý den kolem jednopatrového domu, na kterém je štít s nápisem Martin Bejval“, první věta z románu, který se ukrýval, přežil a vyšel v roce 1946.
Luděk Sládek, foto © Luděk Sládek