Jože Plečnik na Pražském hradě

Vstupem na výstavu je Býčí schodiště, které spojuje III. nádvoří Pražského hradu se zahradou Na Valech. Již při scházení z něj je naprosto jasné, jaký jedinečný zážitek pak přinese půlkruhová Plečnikova vyhlídka lemovaná kamenným zábradlím s opukovou pyramidou u vstupu.

Projít si v jarních a letních měsících kvetoucí zahradu Na Valech stojí za to, protože uvidíme spoustu architektonických skvostů, jenž propojují mlatové cestičky, travnaté koberce a ponechané cenné staré stromy. Je zde řada pavilonků ve stylu moderního klasicismu s prvky středomořské architektury. Pokud bychom je spojili kolmou osou, zjistíme, že propojují zahradu s významnými stavbami města. Například Malé Bellevue, z kterého je průhled na kostel sv. Mikuláše, tedy dominantu Malé Strany. Na každém kroku je jasné, jak dobře si Plečnik uvědomoval pozici, kterou Pražský hrad zaujímá ve sféře národního cítění. Ač cizinec, snažil se využívat materiály výhradně z místních zdrojů, a proto se Býčí schodiště spolu s I. a III. nádvořím stalo poctou českým nerostům. Další působení, život a dílo tohoto slovinského rodáka najdeme velmi hezky zpracované v Tereziánském křídle Starého královského paláce Pražského hradu. Jsou zde i detailní modely jeho staveb a dozvíme se o Plečnikově učitelském působení, tak i drobnou zajímavost pro pozorného návštěvníka, jenž na výstavě či v zahradě objeví slovenskou část hymny. Za zhlédnutí stojí i fotografie Saši Fuise, které představují prostředí Národní a univerzitní knihovny v Lublani. Snímky mají skvělou kompozici a neuvěřitelnou atmosféru. Je zde stále co objevovat, nebo se jen procházet po Jelením příkopu, vystoupat k Masarykově vyhlídce a nechat při tom opájet vůní květů 200 let staré lípy anebo jen tak nechat plynout čas v jejím stínu.

Uplynulo sto let od chvíle, kdy prezident Tomáš Garrigue Masaryk jmenoval architektem Pražského hradu profesora Jože Plečnika, který již deset let vyučoval na pražské Uměleckoprůmyslové škole.

Petra Matznerová, foto © autor