Přes překážky ke hvězdám

Začátkem září zamířil na filmové plátno dlouho očekávaný snímek o jednom z nejslavnějších světových vojevůdci s českými kořeny. A zatímco reálný Jan Žižka nebyl nikdy poražen, jeho nový filmový obraz si z kinosálů odnáší spíše prohry.

Režisér, scenárista a producent Petr Jákl si vytyčil již dopředu vysoký cíl, a to zavděčit se jak českému, tak i americkému divákovi. Aby splnil očekávání na obou stranách, musel se vydat cestou určitých kompromisů, která zahrnují mnohá filmová klišé. Navíc se od začátku netajil tím, že svůj snímek tvořil po vzoru historického trháku Statečné srdce. Ve filmu Jan Žižka, jehož americká verze nese název „Středověk“, tedy máme hrdinu z malého národa s vojenským důvtipem a kořeny v historických reálií, s partou věrných soukmenovců, jenž musí čelit vysokým politickým hrám plným intrik a za jehož životními rozhodnutími stojí především dvě ženy. Zatímco režisér Otakar Vávra zachytil Jana Žižku v době jeho největší slávy, Jákl si vybral rané období vojevůdcova života, jenž je na historické prameny poněkud skromné. Tato absence zdrojů ale tvůrci umožnila popustit uzdu své fantazii a vytvořit příběh, který se s přimhouřením oka mohl klidně stát. Muselo by se však více zapracovat na scénáři, který je nejproblematičtější částí filmu, protože co se totiž týče hereckých výkonů světových i českých hvězd, tak tam nelze než chválit. A pramálo věcí by se dalo vytknout také vizuální stránce a i samotné propagaci, která v tomto případě byla opravdu nepřehlédnutelná.
Suma sumárum, i když má velkofilm Jan Žižka několik vad na kráse a celkově příliš neuspokojil divácká očekávání, nelze než Petru Jáklovi vyseknout poklonu. Díky své ctižádosti přiblížit českou produkci k té hollywoodské, totiž dělá pro tuzemskou kinematografii mnohem víc než ti, kteří se radostně uvelebili ve standardu malého českého rybníčku bahňáčku.

TreBl, foto © archiv Bioscop, Stanislav Honzík