Týna Průchová

Rozhovor s herečkou Týnou Průchovou
Týna Průchová (1983) pochází z hereckého rodu, jejím otcem byl známý herec a pedagog Ladislav Mrkvička. V Divadle MANA hraje v inscenacích Čapek, Ve dvě na Kodaňské, Krakatit a To nemyslíš vážně, Pavlíčku a na vršovické scéně se nově objevuje i v hlavní roli slavné americké hry Dva na houpačce od Williama Gibsona.

Herectví máte v genech po svém tatínkovi. Vzala jste si z jeho herecké praxe něco pro sebe nebo čerpáte spíše z osobní zkušenosti?
Od táty jsem si asi vzala hlavně lásku k divadlu. Touhu zažívat podobné věci, o kterých mi vyprávěl. Ty pevné vazby mezi kolegy, kteří spolu na jevišti prožívají něco jedinečného. Vždycky mě fascinovalo, jak je táta divadla plný, nebyla to pro něj práce na osm hodin denně, ale hutná životní náplň. A já už jako dítě vytvářela pevné vazby, party kamarádů, se kterými jsem chtěla zažívat dobrodružství. A od táty jsem věděla, že divadlo je obrovské dobrodružství, nemohla jsem si ho nechat utéct. Nikdy jsem se s ním ale neradila, třeba při práci na nějaké roli, chtěla jsem, aby viděl, že to zvládnu. Vždycky jsem byla šťastná a nervózní zároveň, když seděl v hledišti.

Hostovala jste po škole v mnoha pražských a regionálních divadlech. Co Vám účinkování v nich přineslo?
Mnoho krásných zážitků a setkání. A také jsem si postupně budovala sebedůvěru na jevišti. Měnit prostředí a kolektiv mě udržovalo v příjemném napětí, nemám ráda stereotyp, vlastně ani moc nevím, co to je. Až po deseti letech na volné noze jsem vstoupila do angažmá v Klicperově divadle v Hradci Králové a okusila tu možnost mít své místo v pevném souboru a tušit odkud kam se bude ubírat další rok. Ale stejně jsem i tak dojížděla do Prahy na různá hostování, zájezdy či dabing. Byly to krásné dvě sezóny, moc na kolegy z Hradce vzpomínám, ale vydala jsem se pak znovu na cestu neustálých změn do Prahy. Jsem ráda, když se pořád něco děje.

Věnujete se i televizní hrané tvorbě a práci pro dabing a rozhlas. Plánujete své aktivity ještě případně rozšířit?
Myslím, že větší záběr už nezvládnu. Mám dvě malé holčičky, můj muž Matěj Anděl je členem souboru Švandova divadla a několikrát týdně sedíme v noci nad diáři a plánujeme, jak všechno stihnout a mít ještě dost času na zážitky s dětmi. Kromě herečky se snažím být také příležitostným poutníkem v horách, v létě kapitánem plachetnice na moři, několikrát do týdne uspokojivou kuchařkou, stále se zlepšující fotografkou, chalupářkou na Šumavě, ochránkyní veškeré havěti, dostatečnou čtenářkou, stále začínající řidičkou a v neposlední řadě dobrou mámou. Z toho se skládá můj život teď, moc míst v diáři už volných nemám.

V současné době účinkujete v několika divadelních hrách ve vršovickém divadle Mana. V květnu tu měla premiéru nová inscenace Dva na houpačce, ve které ztvárňujete jednu z hlavních postav. Jak se Vám líbí téma hry?
Vršovická Mana se stala mým dalším domovem, účinkuji tam v několika inscenacích, a kdybych měla na některou pozvat, neuměla bych vybrat. Všechny mám ráda a jsem za tu krásnou práci moc vděčná. Premiéra hry Dva na houpačce byla před týdnem, ještě mám v sobě dozvuky dvouměsíčního zkoušení a jsem zvědavá, kam se bude inscenace díky reprízám posouvat, co tam ještě objevíme. Je to hra pro dva herce, na jevišti se setkávám s Ondrou Černým, mým spolužákem z DAMU a dlouholetým kamarádem. Zkoušet jen ve dvou je náročný, ale intenzivní zážitek. Vyprávíme příběh Gity a Jerryho, kteří se náhodou potkají a jeden druhému změní život. Protože oba nakonec změní něco v sobě. Hrajeme o lásce, o jejích různých podobách a o pravdivosti k sobě samým. O sebehodnotě, zbabělosti i odhodlání začít znovu. Z reakcí premiérových diváků jsem pochopila, jak moc jednotlivé situace rezonují v každém jinak. V některých momentech se mnozí smáli a ve stejnou chvíli bylo některým do pláče. Každý reagoval ovlivněn jinou zkušeností, jiným zážitkem, každý ve hře objevil něco trochu osobního. To mě na tom moc baví.

Děkuji za Vám za příjemný rozhovor a přeji, ať se Vám daří co nejlépe v osobním i profesním životě.
Alice Braborcová