Jana a Miroslav Hanušovi

Rozhovor s Janou a Miroslavem Hanušovými

Český herec Miroslav Hanuš (*1963) po absolvování DAMU hrál v kladenském divadle Jaroslava Průchy, poté v pražském Divadle Labyrint (dnes Švandovo divadlo na Smíchově), Divadle v Dlouhé a na dalších scénách. Věnuje se také divadelní režii a účinkování v televizních seriálech.

Vaše cesta k hereckému povolání nebyl úplně přímá a jasná. Jak to nyní vnímáte, jako osud či náhodu?
Kdybych náhodou věřil na osud, tak jako osud určitě ne, ani náhodu. Já to vnímám tak, že jsem byl povolán, protože takhle chápu tohle povolání. To, že jsem si podal přihlášku na DAMU, vlastně dodnes úplně nechápu.

Vedle herectví se věnujete také divadelní režii. Která z těchto činností Vás více naplňuje?
Vždycky mě něco naplňuje do té chvíle, než jsem tím naplněn. Když jsem naplněn, tak dále jsem už přeplněn. A v té chvíli je lepší se věnovat té druhé věci, která je pro zpestření, ta, která je na druhé straně „divadelní rampy“. A začnu naplňovat tu druhou nádobu. Ta první se mezitím trochu odpaří. Takže odpověď je: nejlepší je na tom to střídání.

Jste znám svou pracovitostí. Máte při tom ještě nějaký herecký či jiný profesní sen?
Jsem tak pracovitý, že můžu mít opravdu jenom sen. A možná jich mám i víc, ale vím, že se mi nikdy nesplní. Třeba bych rád uměl hezky zpívat a to už se nikdy nenaučím. Kdybych nebyl herec, tak bych rád dělal nějaké manuální povolání, kde je hezky vidět, jak ta práce funguje. Třeba bych chtěl být hodinář nebo truhlář. Nebo kdybych nebyl člověk, tak bych chtěl být parní lokomotiva a všichni by na mě koukali, jak hezky funguji.

Jana Hanušová (*1962) je česká tanečnice, choreografka a spisovatelka. Studovala taneční konzervatoř, absolvovala v oboru taneční pedagogika na AMU. Jako tanečnice působila v pražských divadlech a v baletu Československé televize, od roku 1995 tvoří choreografie pro divadlo, televizi, film i reklamu.

Vzhledem ke své profesi choreografky a taneční pedagožky máte k divadlu a filmu blízko. Ve které roli byste třeba ráda viděla svého muže?
Mirka bych nejraději viděla jako nějakého historického hrdinu. V divadle si takových zahrál spoustu (třeba Dantona), ale ve filmu, myslím, ne. Taková role na něj určitě někde čeká. Nebo by mohl hrát tátu tří dcer, který je citlivý a ochranitelský, to by mu hodně sedělo ?

Máte široké pole umělecké a pedagogické působnosti, vybrala byste jednu oblast, která je Vám nejbližší?
Samotnou mě překvapilo, že po všech těch operách, operetách, muzikálech a činohrách, ve kterých jsem dělala pohyb, mě hrozně bavilo dělat choreografii pro loutky v Divadle Spejbla a Hurvínka. To byla nečekaná radost a báječná spolupráce s herci­‑vodiči v tomhle divadle.

Před několika lety jste se začala věnovat charitě a péči o starší a nemohoucí lidi. To je velká změna oproti vašemu původnímu povolání.
Zdánlivě je choreografie a péče o seniory rozdílná činnost, ale tyhle profese mají něco společného. Dávku trpělivosti, dávku fantazie, improvizace, dobré komunikace a radost i z malých pokroků. Charitu už nedělám, ale pořád na ni ráda vzpomínám. Byla to taková odbočka v mém profesním životě, která logicky navazovala na péči o mého tatínka.

Děkuji vám oběma za inspirativní rozhovor a přeji hodně úspěchů v osobním i pracovním životě.

Alice Braborcová, foto © archiv Jany a Miroslava Hanušových; divadlo Rokoko