Ivan Hlas

S Ivanem Hlasem o všem možném

Skladatel, textař, zpěvák, kytarista Ivan Hlas se narodil 10. května 1954 v Praze na Vinohradech. Vyučil se knihkupcem a poté vystřídal řadu nejrůznějších zaměstnání. Ale ještě předtím byla jeho první kapelou školní kapela The Mice (1968). Poté začíná hrát sólově, později v řadě skupin, které zakládal nebo spoluzakládal. Dosud vydal 19 alb, složil filmovou hudbu pro filmy Šakalí léta, Báječná léta pod psa (s Michalem Dvořákem) nebo k pohádce Jak si zasloužit princeznu. Spolupracoval s divadly jako muzikant a herec. Vedle bezpočtu živých vystoupení realizoval čtyři zvláštní hudební projekty, vydal dva zpěvníky a dvě knihy. Získal cenu Rock Vysočina (1981) a Vokalíza (1985). V roce 1993 získal dvě ceny Grammy a za nejlepší hudbu k filmu (Šakalí léta) mu byla udělena cena Český lev.

V roce 2019 vyšla kniha o Vás, rozhovory s Marcelou Titzlovou „V náruči dejvický noci“. Je možné se k této knize pár slovy vrátit?
V náruči dejvický noci je vlastně takové povídání o mém životě. Byl jsem o něj požádán vydavatelem Luborem Maťou, který mi vydal předešlé dvě knihy. Nemám moc rád nějaké memoáry, a tak mě napadlo udělat tu věc formou rozhovoru. Oslovil jsem kamarádku, zkušenou novinářku Marcelu Titzlovou. Ne náhodou, ona byla vlastně téměř od začátku skoro u všeho, byla od mládí součástí takzvané hanspaulské party, věděla dost o mých začátcích a životních kouscích až do současnosti. A tak jsme sedávali a vzpomínali a odpovídal jsem na spoustu nelehkých Marceliných otázek. Bylo to velice příjemné a asi nám to šlo, protože se dobře známe. Najednou jsme měli, k naší hrůze, materiálu tak na pět knih. Ale novinářská zkušenost pomohla, došlo na velké sestříhání a výsledkem je pro mě příjemná, nabitá, útlá knížka. O muzice, soukromí, setkávání, vrcholech i propadech. Tak jak to opravdu bylo.

Co nám můžete říct o triu Ivan Hlas, Jaroslav OLIN Nejezchleba a Norbi Kovács?
Nedávno jsme jeli někam hrát a Olin povídá: „Víte, že jsme spolu osmnáct let?“ Byli jsme s Norbim zděšeni, jak to letí. Od setkání s Norbim Kovácsem na dobročinné akci, kdy jsme si poprvé spolu zahráli, oslovení Olina Nejezchleby, založení kapely Růžový brejle, z které po chvíli vykrystalizovalo naše Trio. Osmnáct let s úžasnými muzikanty a krásnou živou hudbou. Každý jsme trochu jiný, každý přináší svoje, a to je asi to, co se lidem líbí. Tři sólisté, kteří se zaplaťpánbůh necpou jeden přes druhého. A v tom je to kouzlo. Hrajeme pořád pro zábavu a na koncerty jezdíme jako na výlety. Je to radost a prý je to na nás vidět. Považuji to za štěstí.

Máte nějaké životní motto, úsloví, moudro, kterým se tak trochu řídíte?
Když se něco nepovede, mám oblíbené rčení: Kdo nic nedělá, nic nepokazí. Ale nějaké vznešené motto nemám. Jenom se snažím řídit pravdou a láskou. Vážně. Tak jsem byl vychován. U nás doma byla nejvíce v opovržení a nejvíce trestána lež. A byli jsme velká rodina, každý jiný. Jo a ještě, pokud to jde, obcházím blbce.

Co Vám dnes dělá největší radost?
Kromě muziky (netušil jsem, že budu ještě ve svém věku takhle aktivně hrát a někoho to bude zajímat) je to rodina. Opět veliká, kamarádi a kamarádky tomu říkají kmen. Vnoučata a všechno kolem, to je radost. Co se člověk všechno dozví o světě, když je zase dítětem. Žádné zbytečnosti.

Když zavřete oči – vzpomenete si na nejsilnější zážitek letošního roku, který Vás oslovil?
Nemusím zavírat, vím to. Bylo to úplně první hraní po covidovém temnu. Na zahrádce u Lasíků v Úněticích. Tolik lidí v radosti, že už snad ta hrůza odchází. A nová energie. Ten celkový pocit by byl na dlouhý popis.

Jaké je Vaše dosud nesplněné tajné přání?
Nesplněné nemám. Cítím to jako velké štěstí. A tajné? To se přece neříká…

Kde Vás můžeme vidět vystupovat v prosinci 2021?
V prosinci porůznu, ale jedno vím z hlavy. Na silvestra už tradičně v Malostranské besedě v Praze. Tu tradici nám narušoval ten hnusnej covid, tak doufáme, že to letos vyjde. A budeme všichni zdraví a veselí.

Luděk Sládek, foto © Markéta Kolínská; Jan Malíř