Novostavba Betlémské kaple na starších zaniklých stavbách

Kam s Vojtěchem Kašparem za památkami donedávna ukrytými v zemi
Novostavba Betlémské kaple na starších zaniklých stavbách
O Betlémské kapli, z níž hlásal svá poselství o stavu církve mistr Jan Hus, jsme se učili již jako dítka školou povinná. Málokdo z nás však dnes tuší, že podoba tohoto svatostánku, kde promují stovky vysokoškolských absolventů, je novostavbou z padesátých let 20. století podle projektu Jaroslava Fragnera a zasloužil se o ni nechvalně proslulý poválečný komunistický ministr školství Zdeněk Nejedlý, přezdívaný „Rudý dědek“.

„Nástěnné malby v kapli pocházejí rovněž až z padesátých let 20. století, ale dobře ilustrují její původní barvitou výzdobu popisovanou písemnými prameny. Obrazy i texty totiž byly přejaty z Jenského kodexu, Reichenthalovy kroniky, Velislavovy bible či Jistebnického kancionálu.“

Historie zdejšího místa se začala psát o mnoho dříve, než byla postavena původní Betlémská kaple v letech 1391 až 1394, což dokládají archeologické výzkumy realizované v této části Starého Města pražského. Jižní část nejnižší nebovidské vltavské říční terasy, na níž je situována severozápadní polovina Starého Města podél vltavského říčního koryta, byla postupně osidlována v průběhu 11. a první poloviny 12. století. Nejvýraznějšími doklady sídelních aktivit jsou četné metalurgické objekty související s výrobou a zpracováním železa z výchozů železné rudy situovaných ve svazích Petřína či Červeného vrchu nebo bahenních rud z údolí Botiče. V průběhu procesu formování pražské předlokační aglomerace byl ve druhé polovině 12. století v prostoru východní části dnešního Betlémského náměstí postaven románský kostel sv. Filipa a Jakuba s přilehlým hřbitovem a vzniká nejstarší převážně dřevohlinitá městská zástavba doprovázená již rovněž i zděnými románskými domy situovanými především podél dnešní Husovy ulice.
Počátky zájmu archeologie o prostor Betlémské kaple souvisejí s výročím upálení Jana Husa v roce 1915. Výzkum archeologa a historika Karla Guta, zčásti iniciovaný i financovaný Tomášem Garrigue Masarykem, prokázal existenci původních gotických obvodových zdiv kaple ve hmotě mladších budov. Po první světové válce pokračoval ve výzkumech historik architektury Alois Kubíček, který společně s archeologem Ivanem Borkovským prováděl rozsáhlý archeologický výzkum vyvolaný výstavbou nové Betlémské kaple v závěru čtyřicátých let 20. století. Tehdy byly ve značné míře odkryty pozůstatky kaple pod bývalými činžovními domy i kostel sv. Filipa a Jakuba s přilehlým hřbitovem ve vlastní ploše náměstí.
Již jsme akcentovali, že kaple byla v závěru 14. století postavena do již zformované měšťanské zástavby, což do značné míry ovlivnilo její podobu. Postavena totiž byla na zahradě za dvorem Křížova domu č. p. 238 a 239, jehož románské i gotické pozůstatky dnes nacházíme v domech při Husově ulici. Situaci staveniště se musel přizpůsobit i nepravidelný půdorys kaple, její osvětlení i situování vstupů, které se muselo vyrovnat s existencí staršího kostela a pohřebiště na jižním okraji staveniště.
Zakládací listina kaple pochází z 24. května roku 1391, v níž oba zakladatelé, kramář Jan Kříž a dvořan krále Václava IV. Hanuš z Mühlheimu výslovně ustanovili, že kaple bude sloužit pro kázání v českém jazyce. Jednalo se o prostor určený výhradně ke kázání (proto kaple), nebyl určen k bohoslužbám a po stavební stránce tedy postrádal nezbytný presbytář. Po Husově uvěznění v Kostnici byly v kapli slouženy i bohoslužby pochopitelně „pod obojí způsobou“, což dokládá dodnes dochovaná nika ve zdivu fungující jako sanktuář.
Jan Hus byl správcem kaple od 14. března roku 1402 a kázal zde až do února roku 1413. Jelikož byl rovněž v letech 1409 až 1410 rektorem pražské univerzity, došlo k propojení kaple s vysokoškolským prostředím. Po Bílé hoře kaple přechází do rukou jezuitů, v roce 1638 je navrácena univerzitě a v roce 1661 zpětně prodána jezuitům. Katastrofální stav kaple vedl v roce 1786 k její demolici, volná plocha sloužila jako skladiště a v roce 1837 na ní byl postaven třípodlažní bytový dům č. p. 255. Historie se potom uzavírá vyvlastněním objektu v roce 1948, jeho demolicí společně se sousedním objektem č. p. 256 a následnou novostavbou kaple v letech 1950 až 1952, během níž se prokázalo, že ve zdivech mladších objektů se dochovalo velké množství původních historických konstrukcí.
V éře socialismu kaple soužila k propagandě a glorifikaci husitství, až v roce 1987 přešla pod správu ČVUT. Po rekonstrukci byla v roce 1992 opět otevřena veřejnosti a slouží jako reprezentační prostor ke slavnostním akcím či vzpomínkovým bohoslužbám. Během návštěvních hodin je možno navštívit i podzemí kaple, kde jsou pod železobetonovým stropem prezentovány některé archeologické nálezy, například tři kruhové železářské pece z 11. století, základy dvou pilířů původního trámového stropu kaple a patnáct základů pozdně gotické klenby či středověký kostrový hrob.

Mgr. Vojtěch Kašpar, Archaia Praha z.ú.